Hra

- Zas prohrávám. Od začátku jsem věděla, že tuhle hru nemůžu vyhrát. Ani moc nepřemýšlím nad nějakou strategií, pouze tahám podle pravidel. A podle toho, co mi poradí ostatní. Vím, radí mi tak, aby to bylo výhodné pro ně, ale i já z toho budu mít trochu profitu. I tak nevyhraju.

- Ona mě zas podrazí, ona mě podrazí, vždy mě nějak dostane. Zase mi to pokazila! Však jsem to věděl. No vždyť počkej, tady máš, i já ti zkazím tvou hru. Jaj, pokazil jsem to i té nešťastnici, co prohrává. No a co, neměla jí tolik věřit.

- Jde to dobře, jsem dobrá. Ten naproti se stále bojí, že ho podrazím, ale já to přece nedělám schválně. Co mám dělat, když mi přišla taková nemožná karta? Vždyť to čekal, tak co. I tak vyhrává, neubude ho.

- Hraju tu hru poprvé a hned jsem nejlepší. Nechápu, co ostatní tolik spekulují a proč bych měl rozvíjet i jejich území. Kašlu na ně. No dobře, zkusím aspoň něco pokazit té naproti. Všichni tvrdí, že je to blbost, že to nestálo za kažení a navíc ona prohrává. Ale tak jsem se rozhodl, tak ať neotravují. Jsem jasný vítěz.
Malé dítě si od chvíle, než začne vnímat svět na základě prožitků a zkušeností s lidmi, kteří ho obklopují, skládá obrázky světa a hledá svou pozicí v něm. Psychiatr Eric Berne nazval část naší osobnosti, která se tímto podvědomě zabývá, "malý profesor". Už v šesti letech (!) Tyto střípky do sebe zapadnou a vytvoří jádro naší zkušenosti, jak svět funguje a jak na něj můžeme reagovat. Mnohé pocity a závěry jsou nelogické, vždyť je činí šestileté dítě, ale to je základní filtr, přes který budou dále procházet všechny nové informace. Právě v tom věku vznikají první jednoduché scénáře, kterými se řídíme v důležitých životních situacích a ze kterých vyrůstají naše dospělé životní scénáře. Malý profesor zásadně ovlivňuje celý náš život, i když si to vůbec neuvědomujeme a mnohé postoje jsou iracionální. Pokud máme štěstí a jsou zdravé, rozvíjíme se, rosteme a s nimi i náš životní příběh. Pokud zdravé nejsou a jádro našeho hodnotového systému tvoří zraněné dítě, náš vývoj zamrzne a pořád dokola se chytáme do stejných pastí.
Zhruba tohle jsem si přečetla v knize Ladislava Dvořáka "Obejměte své vnitřní dítě" krátce předtím, než jsem se ocitla s přáteli ve společenské hře Carcassonne - Objevitelé. Nad hrací plochou se mi nějak ta informace o opakujících se životních scénářích spojila s tím, jak hraji. Uvědomila jsem si, že můj způsob hry je podezřele stereotypní, ať mám jakékoliv karty, ať hraji s kýmkoliv a cokoliv. A že tak nějak hraji vlastně i v reálném životě.
Vím, nedají se vyvozovat sáhodlouhé závažné závěry z jedné vytržené pasáže ze psychopopu a několika večerů nad stolními hrami, ale od chvíle, jak jsem si to uvědomila a opakovaně mi to připomínaly i moji spoluhráči jejich způsobem hry, od té doby mě to pronásleduje. Kamarádka, které jsem tu objevnou myšlenku "řekni mi, jak si hraješ a já ti řeknu, jak žiješ" předložila, mi řekla, že se jí to zdá zajímavé, ale nemůže to fungovat absolutně. Vždyť podle toho, jak její muž hraje Monopoly, jak bez skrupulí jde i přes mrtvoly přímo za vítězstvím, skupuje, co se dá, by musel být geniální realitní agent, ale ve skutečnosti se už rok neumí ani jen přestěhovat do většího bytu. Pak na chvíli ztichla, v očích se jí zjevil divný výraz a raději jsme přešly na jiná témata.
Jasně, takto přímočaře to nefunguje. Podle toho, jak hrajete Monopoly, si rozhodně netřeba vybírat zaměstnání. Ale o tom, jak člověk vnímá, reaguje a zpracovává různé situace, vztahy a pocity, jako o nich přemýšlí a jak je interpretuje, může hra překvapivě hodně napovědět. Hra nám může hodně prozradit o těch druhých, ale zejména o nás samotných. Přemýšlím nad tím, zda by hra nemohla fungovat i jako terapie a nácvik jiných - lepších - životních scénářů. Osobně to určitě při nejbližší příležitosti vyzkouším.
P.S .: Chcete-li vědět, kdo v té úvodní hře vyhrál, tak ten, co se bál podrazu. Ten, co byl o svém vítězství skálopevně přesvědčen, skončil předposlední. Ta, co očekávala, že vyhraje, skončila velmi těsně druhá. Ta, co očekávala, že prohraje, i prohrála.