Relativní (ne)štěstí

Kdo by nechtěl být šťastný? Šťastný by chtěl být každý. Pro vlastní štěstí nebo štěstí našich blízkých bychom byli ochotni udělat cokoli. Bojovat, umírat, zabíjet. Občas při tom všem pachtění se za štěstím na štěstí samotné zapomínáme, pro radost z pochodování míjíme cíl, jsme šťastni a zapomínáme jimi být. Možná namítnete, že štěstí je cesta, ne cíl, nebo stav, že musíme být stále na cestě za štěstím, když se se štěstím vůbec chceme někdy setkat.
Šrěstí je potvora. Když ho konečně někde na dálnici života doženeme a jsme objektivně šťastní, subjektivně máme pocit, že nám k tomu opravdovému, jedinému dokonalému štěstí ještě stále něco chybí. Křehká vidina štěstí nás žene vpřed, nutí nás dělat změny, překonávat sebe samých, dělat zázraky, nutí nás být šťastnějšími. štěstí je prchavé jako éter a je neuvěřitelně relativní. To, co pro jednoho může znamenat hotové neštěstí, je pro jiného štěstím a naopak.
Znám člověka, na kterého se v jednom kuse lepí neštěstí. Nepřejde den, aby mu život posměšně neukázal dlouhý nos. Když vejde do obchodu, zablokují se pokladny, nebo mu alespoň terminál nechce vzít platební kartu. Každou chvíli šlápne na psí trus nebo ho alespoň obdaruje okolo letící pták. Na co sáhne, to se pokazí nebo docela rozpadne. On nemá jen jeden den-blbec. On má takový celý život.
Zároveň však neznám jiného člověka, který by s takovým humorem a nadhledem bral svoje postižení. Jeho postižení neštěstím z něj dělá výjimečného jedince. Jeho zážitky se pro něj staly zdrojem veselých historek, kterými rozjasňuje dny všem ve svém okolí. Jakoby tím, že vychytává všechna naštěstí z okolí, stává se pro lidi, které potká, jakýmsi štěstíčkem, amuletem proti všemu zlému. Když jste s ním, štěstí vás nemine. Jeho nátura je jako světlice v tmavém lese, prosvětlí každou temnotu.
A možná je to i s našimi běžnými neštěstími podobně, jen v menší míře. I ona jsou těmi světlicemi, které označují místo na přistání, když štěstí je už na cestě.