Škobrtnutí

Kam se pohnu, tam někdo řeší zásadní životní změny, zejména ty, týkající se kariéry. Minulý týden jsem dokonce nabyla intenzivní pocit, že zásadní změny snad řeší úplně všichni. Někteří právě úspěšně dořešili, někteří už našli odvahu udělat alespoň první krok, některým se rozhodováním točí hlava a někteří jej odkládají ze dne na den a čekají, že to za ně rozhodně někdo jiný, nebo že když vydrží, tak se to nějak zázračně usadí.
Můj okultní kamarád Vašek na to jistě má nějaké astrologické vysvětlení, něco se Saturnem mi tuším posledně říkal. Zdráhám se uvěřit, že moje rozhodování ovlivňuje kus kamene ve vesmíru, ale když jsem v knížce Daniela Gilberta Škobrtnout o štěstí, zakopla o pasáž na téma dělání závažných rozhodnutí, měla jsem chvilku pocit, že mě někdo sleduje a ty správné knihy a konkrétní pasáže v nich mi záměrně hází do cesty.
V knize jsem se dopracovala k pasáži, která se zabývá naším vnímáním rozhodnutí něco zásadního udělat, či naopak neudělat nic a zůstat pasivním. A naším vnímáním tohoto rozhodnutí / pasivity v optice budoucnosti a minulosti.
Vědci se ptali dobrovolníků, jak si myslí, že by se cítili v budoucnu, kdyby se ukázalo, že udělali chybné rozhodnutí. Například že by uvažovali o změně investičního fondu, ale nakonec by tu změnu zavrhli a po čase by se ukázalo, že na tom pořádně prodělali. Zároveň by však vlastnili investice ještě v dalším fondu a z toho by do jiného přešly. Dodatečně by se však ukázalo, že na tomto přechodu strašně prodělali. Devět z deseti lidí předpokládá, že by si v budoucnu více vyčítali, že nerozumně přešli do jiného fondu než to, že někam, kde byly lepší akcie, nepřešli. Většina lidí tedy předpokládá, že bude litovat více nerozumných kroků než nerozumné pasivity.
Jenže devět z deseti lidí se podle autora knihy mýlí. V delším časovém období totiž většina lidí při pohledu do minulosti mnohem více lituje své pasivity. Že nešli na vysokou školu, že se nechopili nějaké skvělé pracovní příležitosti a tak dále.
Proč to tak je, to vám nebudu prozrazovat, o tom mluví zmíněná kniha, pro naše potřeby je důležité, že mnohé kroky, které se nám zdají z dnešního pohledu riskantní, a tudíž přinášející špatné pocity v budoucnu, se nám nakonec při pohledu zpět nikdy nezdají tak tragické, jako se nám jeví naše pasivita.
Když už je tedy taková hvězdná konstelace a všichni řešíme nějaké změny, tak vám všem toto vědecké zjištění kladu na srdce a spolu s Edit Piaf doporučuji ničeho nelitovat a zpívat to z plného hrdla: Non, Je Ne regrette Rien.