Stačí....

Taková pěkná neděle to byla. Řítili jsme se v podvečer zpět domů ve dvou autech plných dětí a najednou bylo třeba šlápnout na brzdu, protože se za zatáčkou objevila stojící kolona aut. Na dohled blikaly majáky policejních aut, v sanitce ošetřovali raněné.
Bylo třeba uklidnit děti a zavolat dalším účastníkům přesunu, aby zvolili jinou trasu. A pak disciplinovaně čekat, dokud se neuvolní cesta. Pokud nemůžeš pomoci, neprekážaj, alespoň tak nás to doma učili. Jenže v tom se na cestě začali vynořovat lidé.
Existuje nějaká skrytá vesmírná zákonitost, která k událostem jako autonehoda nebo něčí tragédie vždy přidělí jisté typy lidí, které jinak jen tak lehce nepotkáte. V takových situacích se vždy objeví nějaká čičina ve značkové teplákové soupravě s pejskem na rukou, která vystoupí z auta a jde se dopředu podívat, že co. Vždy se tam v několika podobných exemplářích objeví i chlapík s pivním svalem, s rozkrokem gatí mezi koleny, v zasloužilých pantoflích a s postojem univerzálního dědice pravdy. Vždy je tam také hubený mládenec, co mlčí, má dozadu začesané nagelované vlasy, černou koženou bundu a vyhýbavý pohled. A ještě někdo, kdo to všechno fotí mobilem.
Když jsem byla děcko, viděla jsem téměř totožný dav jako v tu sobotu, pouze šel opačným směrem. Ne od nás, ale k nám. Seděla jsem tehdy v červené, čerstvě nabourané škodovečce, za volantem roztřesená máma, vedle mě z jedné strany fňukající starší sestra, z druhé kamarádka a za sklem brunátný řidič autobusu, co přišel mámě říct, že je kráva. Máma řekla více sobě než nám, že ona neudělala chybu a že bůhví, jestli to uvidí i policisté a vystoupila. I sestra s kamarádkou vystoupili, jen já jsem zůstala v tom nabouraném autě a poslouchala dav, který se kolem nás okamžitě shromáždil. To auto je do šrotu, chuděra, muž ji doma zabije, to jsou ty ženy za volantem, i moje chtěla řidičák, ale hned jsem jí řekl, že na to ať zapomene, těm příslušníkům to trvá, volal je někdo, to jsou všechno její děti, ale já se divím, to auto vypadalo nové, mohou si ho akorát tak ... Tesilové gatě, síťovky s kapajícím sáčkovým mlékem, mastné přehazovačky na vrchu hlavy, mezi prsty zapálené Sparty, Startky, Marsky. Tepláky a palácové pinče.
Když dorazili příslušníci, dali za pravdu mámě a řekli autobusákovy, ať sklapne, protože přijde o řidičský průkaz. Dav ještě postál a pak se rozešel do svých domovů dívat se na druhou sérii Nemocnice na kraji města.
Uplynulo dvacet let. Byl duben i do mě vrazilo auto a já jsem v autě s vysypanými skly poslouchala tytéž komentáře stejných lidí. Řidič mi řekl, že jsem kráva a pan s přehazovačkou ukrytou pod čepicí vyjádřil názor, že to auto je do šrotu, že je to totálka. Někdo to točil na mobil a někdo řekl sedmkrát za sebou No ty vole. I zbytek byl stejný. Řidič dostal pokutu a já papír pro pojišťovnu o tom, že jsem nehodu nezpůsobila. Dav se neochotně rozešel ke svým kabelovkám a velikonočním vajíčkům.
Seděli jsme v autech a dívali se na lidi kráčející k místu, kde blikaly majáky. Všechny tyto lidi potkávám jen při nehodách, v normálním životě nikoho takového neznám. Kde jsou v mezičasech, když doprava plyne, nestane se chyba a nikdo nesedí ani neleží mezi pomačkanými plechy? Zatímco se kolona pohnula, vzpomněla jsem si.
Ray Bradbury má o tom povídku. V knize Zen a umění psát vzpomíná na to, jak se jeho zážitek z mládí, kdy byl svědkem tragické autonehody a viděl, jak se na liduprázdném místě za okamžik objevil dav čumilů a komentátorů, promítl do povídky Dav. Přišel na to, že mohli přijít jen z blízkého hřbitova a že jsou to tedy titíž lidé, kteří chodí ke všem neštěstím. Jsou to oběti předchozích nehod, zombie, které nemohou jednat jinak, jen přijít znovu, dívat se a trousit debilní poznámky.
Pomalu jsme míjeli havarovaná auta. Renault přede mnou se zastavil, aby naložil číču s pejskem, zbytek davu zmizel. Zhltlo ho nějaké časoprostorové propadliště. Doufám, že se už nikdy neuvidíme, vážení. Mně totiž stačilo.