Bolest :))

Je to takové ošoupané klišé z filmových thrillerů. Člověk s čistým průstřelem hlavy nebo části těla, se sekerou, nožíkem či jiným prapodivným předmětem zaťatým do těla čile pobíhá po place a vůbec netuší, co se děje s jeho tělem. Až když se spatří v zrcadle, nebo se mu přestane zamlouvat vyděšený pohled lidí okolo a všimne si zakrvácené ruky, až tehdy zjistí, že s ním není všechno v pořádku. Se slabšími povahami to až v té chvíli sekne o zem, silnější se začnou shánět po šitíčku. Až donedávna jsem si myslela, že to je jen takový scénáristický výmysl na šokování diváka, prodloužení dramatické scény či zvýšení napětí.
Dočetla jsem se však, že průstřel hlavy prý bolí skutečně méně než odřené koleno. A není to jen proto, že tělo bolest krátkodobě nevnímá, protože je v šoku, který slouží k tomu, aby poraněný neodpadl bolestí a zvládl utéct do bezpečí. Ale tímto směrem uvažování k pravěkým instinktům jdeme dobře a blížíme se k prapodstatě. Kontroverzní český profesor biologie Stanislav Komárek vysvětluje tento paradox tím, že vnímání bolesti se u nás vyvinulo dávno v předtechnologických dobách a sloužilo k tomu, aby nás upozornilo na zranění, které byly jakžtakž léčitelné bez pomoci zázraků moderní medicíny a farmacie, nejčastěji dostatkem tekutin a klidem na lůžku. Po zlomenině, přetržení šlachy či silném úderu nás bolest přinutí odpočívat, takže poranění se může rychleji zahojit. Bolest je tedy součást jakési samoochrany těla. Je varovným signálem, který nám říká, že něco v našem těle není v pořádku a máme zvolnit tempo, nebo zemřeme. Možná zemřeme i tak, i když tempo zvolníme, ale bolestí jsme od těla dostali poslední výzvu před odjezdem.
No s čistým průstřelem hlavy naše geny nějak nepočítali, stejně jako nepočítali s tím, v jakých krkolomných stavech nás dnešní medicína dokáže udržet naživu. Co je však horší, geny nepočítali ani s moderní farmakologií, která nejen léčí, ale docela účinně tlumí bolest. Když to jednou víme, že to jde docela snadno, že si stačí dát tabletku a nebudeme se trápit, tak si ji rychle dáme a nepůjdeme na nepříjemné vyšetření, nepůjdeme si dát klid na lůžku, protože vždy je tisíc věcí důležitějších. A tak polykáme tabletky a dále fungujeme naplno, dokud nás skutečné příčiny bolesti nesrazí k zemi a ani Bůh, ani doktor House nám už nepomohou.

Jen blázen nevnímá varovné signály a vrhá se do nebezpečných situací hlava nehlava. Ťukáme si na čelo, kroutíme hlavou a říkáme si, že na to jednoho dne ten blázen dojede. A přitom se často chováme jako blázni sami, jen to při pohledu na růžovou pilulku vypadá mnohem sofistikovaněji. Přitom by možná stačilo vypnout komp a jít se projít, lehnout si, nebo se pořádně pár nocí vyspat.