:)

Bůh stvořil člověka, protože má rád příběhy, říká chasidská lidová moudrost. A lidé tvoří příběhy, protože jim pomáhají žít. Jean-Claude Carriere ve své knize Vyprávět příběh píše, že příběhy jsou jako žížaly, které zúrodňují zem, když jí naslepo prolézají, přecházejí od úst k ústům a předávají jí to, co není jiným způsobem odevzdatelné. Je to prastará potřeba, kterou nedokázalo nic zničit.
Před více než šedesáti lety zuřil ve fašistickém likvidačním táboře tyfus. Stovky lidí se nakazili, trpěli a umírali. Jen z jediného baráku neonemocněl nikdo. Byla v něm prý stará žena, která každý večer vyprávěla pohádky.
Možná si řeknete, že ty lidi z baráku zachránilo to, že se měli na co těšit. Že věděli, že večer přijde něco hezké, pro co se vyplatí do večera dožít. Možná jim ty včerejší pohádky celý den běžely v hlavě jako puštěné video a nepustili do nich nic z toho strašného, co se odehrávalo kolem nich. Je však možné, že jim ta stařenka pohádkami prostě jen naplnila přirozenou bytostnou potřebu, takže si udrželi sílu vzdorovat neštěstí, bakteriím, zlobě i beznaději. Naše životy jsou utkány ze snů, řekl Shakespeare. Ale i sny jsou příběhy. Příběhy, které mají kouzelné dobré konce.
Dokud byli lidé negramotní, potřebovali důležité poznatky o světě předávat dál v spotřebitelsky přívětivém balení, formovaly je tedy do vyprávění, písní, historek a anekdot. Teď už máme na všechno učebnice, příručky a nastavitelné upozornění v elektronických diářích, ale pokud si něco skutečně máme zapamatovat, potřebujeme příběh. Nejen prefabrikovaný příběh jihoamerických telenovel a amerických filmů napsaných podle návodu z tříměsíčního rychlokurzu scenáristiky. Potřebujeme vlastní příběhy, rodinné historky, klepy, veřejné tajemství, městské mýty a příběhy o božích mlýnech, co melou pomalu, ale s pointou. Pomocí příběhu jsem se jako dítě naučila jíst krupicovou kaši dokola, nebát se tmy, pavouků, ani toho, že mi ve vaně nateče šampon do očí. Pomocí stejných příběhů totéž učím já svojí dceru. Možná i ona to posune dál svým dětem a možná se jim to v životě bude hodit víc, než kdyby po nás zdědily fabriku na tašky. Nejzajímavější lidé jsou ti s příběhy, úžasné je, když vás někdo pustí do svého příběhu, abyste ho mohli žít společně.
Když jsme byli děti, vyprávěla jsem si každý večer další díl telenovelového seriálu o skupině lidí, kteří odněkud přišli ve velké bouři pronásledováni neznámými nepřáteli a postavili si v lese pevnost. V té pevnosti večer co večer žili, spřádali plány a intriky, stavěli věže, sestrojovali vynálezy, zamilovávali se, ženili, vdávali a umírali na hradbách nebo zavaleni stoletým dubem. Dodnes o těch lidech vím všechno.
Medicína více zkoumá ty, co onemocněli než ty, co zůstali zdraví a příčiny, proč je to tak. Když jsme si nedávno povídali o tom, jak může člověk ochránit své děti, aby nepropadli drogám, své manžele, aby nepropadli únavě a mimomanželským úletům, své rodiče, aby svůj život nevzdali dávno předtím, než jim stáří skutečně znemožní žít život naplno, přišli jsme na to, že možná jsou to právě ty žížaly příběhů, slov a citů, které by měly přelézat od jednoho k druhému a kypřit půdu tak, aby měl každý z nás možnost růst, kvést, zrát a plodit.
Takže pokud znáte nějakou dobrou historku, nenechávejte si ji pro sebe, někomu s ní můžete zachránit život :).