Nedávno na mě večer u televize přišlo počítání mrtvých. Netrvalo ani hodinu, nebylo třeba projít ani všechny kanály dvakrát tam a zpět a přímo u mě v obýváku se ocitlo přes tisíc mrtvých. Přes tisíc skutečných lidí, které kdesi na světě stihlo neštěstí, válka, živelná katastrofa, nebo nějaký psychopat z řad vlastní rodiny a oni v bolestech a hrůze zemřeli. S jejich smrtí jsem nemohla nic udělat a padl na mě z toho jakýsi neurčitý pocit viny. K tisícovce skutečných smrtí by se daly přičíst i fiktivní mrtví, protože nikde není tolik vraždících maniaků jako ve večerních upoutávkách na skvělé filmy a seriály, které si nesmíme nechat ujít. Z obrazovky se na mě valily úchyláci všech druhů, šílení váleční veteráni, teroristé a profesionální zabijáci. Jejich oběti utíkali, křičeli a umírali. S každou druhou bych se dokázala ztotožnit. Člověku je hned jasné, proč si tolik lidí musí dát večer dvě tři piva či půl láhve vína, aby dokázali usnout.
Trápilo tohle i naše předky? Asi ani ne. Zabývali se jen událostmi v nejbližším okolí. Neužírali se utrpením černých otroků v Africe, neboť o nich nic nevěděli. Netušili o válkách v dalekých zemích, ani o obětech povodní a hladomorů. Neviděli je na vlastní oči tak jako my prostřednictvím televize. Možná se k nim časem špatná zpráva dostala ve formě vyprávění, legendy nebo příběhu, který si vyslechli se zatajeným dechem a pak si mohli klidně říct, že je to vymyšlené.
Špatné zprávy mají však jaksi přirozeně větší schopnost šířit se než ty dobré. Spíše se dozvíme, že někde vyletěla do povětří benzínová pumpa, než že poctivý nálezce někomu donesl ztracenou peněženku. Možná je za tím pochopitelná přitažlivost konfliktu jako základního stavebního prvku dramatu. Zlo je tedy pro nás zajímavé proto, že ho obsahuje každý poutavý příběh a my lidé jsme na příběhy zatížení. Dobro je na světě a v příbězích, které žijeme a sledujeme, přítomné, ale je nenápadnější. Zlo má větší talent zabalit se do lákavých barev, upoutat pozornost, udělat si reklamu, má zjevně najaté lepší experty pro styk s veřejností.
A přitom dobro by nemělo být to nudné a trapné. Něco, co tu někde je, ale netřeba se jím zabývat. Dobru je třeba dělat reklamu. Vyvažovat jím to všude rozmazávané zlo.
Jistého starého pána z kterési miliardářské rodiny už tak otravovalo dozvídat se špatné zprávy o cizím neštěstí, že mu v posledních letech života jeho děti zaplatili vlastní noviny. Redakce vyráběla denně jediný výtisk novin, ve kterém byly jen dobré zprávy. Pravdivé. O tom, kdo se zachránil, komu se co povedlo, co dobrého vynalezli a objevily. Nevím jak vy, ale kdyby takové noviny vycházely i normálně, já bych si je asi kupovala. Pro dobrý pocit, že tato planeta není až tak strašné místo pro život.