Sněhové vločky

Bylo mrazivé a zasněžené ráno. Stále ji ještě obklopovala tma a začínalo sněžit, když ladným krokem kráčela po noční domů.
Zastavila se, vzhlédla vzhůru k nebi a nechávala se unášet tím, jak jí lechtají sněhové vločky dopadající na její obličej.Sundala si rukavici, rozevřela dlaň a pozorovala jak se do ní vznášejí.

Po příchodu domů si dala sprchu a přitulila se ke svému muži.Když zavřela oči, vybavila se jí scéna ze Střihorukého Edwarda, ve které z ledu ,,vystřihával´´ sochu anděla. ,,Postav mi anděla.´´ zašeptala mu do ucha.
Probudila se a všude bylo ticho a klid. Koukla na hodiny a uznala, že je na čase vstát. Sešla do obýváku a zjistila, že zbývající členové rodiny jsou pryč. Uvítala to, chtěla být sama. Sedla si do křesla, na klín jí hned vyskočil kocour, který začal spokojeně vrnět a pod nohy se jí schoulil pes.
O ničem nepřemýšlela. Jen ,,tupě´´ koukala z okna a pozorovala jak vše pokrývá padající sníh. Najednou si uvědomila, že na zahradě je něco co tam ráno ještě nebylo. Velká hrouda sněhu, zvedla se a přešla blíže k oknu. To je anděl. Otevřela dveře na terasu a bosíma nohama jen tak v trenkách a tílku na spaní vyšla na zahradu směrem k andělovi.
Sníh jí příjemně chladil do chodidel a padající sněhové vločky se na její teplé kůži měnily v kapky vody.
Nehnutě stála před andělem, který byl vytvořen ze sněhu. Z milionu sněhových vloček.
Na krku měla řetízek, na kterém se houpalo jedno andělské křídlo, pevně ho stiskla a ucítila jak jí po tvářích stékají slzy. Kde je konec tomu druhému?!
Ví, že čas nejde vrátit, už nemůže vzít zpátky ty slova, kterýma tak ranila. Postupem času zjišťuje jak moc jí chybí a už nikdy to nebude jako dřív, ale nikdy nezapomene.