Pátek 13.

Dneska je pátek 13. a skutečně nezačal úplně šťastně. Tedy, vlastně asi jo, ale já se klepala do teď a přemýšlela, jestli to sem vůbec napsat. Ale protože věřím, že to třeba může někoho nakopnout k zamyšlení, tak to sem píšu. Ráno cestou do školky máme jeden frekventovaný přechod, kudy ráno a odpoledne chodí skutečně spousta dětí, do školy a školky. A zrovna dneska ráno tam jednu malou holčičku "lízlo" osobí auto. Vyrazilo jí z ruky telefon, kterej se rozletěl po silnici a ani nepřibrzdilo. Řidič prostě ujel, ale všimnout si toho musel. Ale co nemůžu rozdejchat je, že všichni lidi, který stáli nebo šli okolo, se nezastavili, nepomohli jí, nezeptali se, jestli je v pořádku. Jen já se synem jsme jí pomohly posbírat mobil, zeptala jsem se jí, jestli je v pořádku, objala jí a odvedla až do školy. Plakala, klepala se a byla v evidentně rozebraná. Ale co rozbrečelo mě bylo to, že mě prosila, abych to neříkala paní učitelce, protože maminka by jí "strašně seřvala" a že by se pak bála domů. Nedalo mi to a nakonec jsem do školy alespoň zavolala, kdyby se něco dělo. Ale úzko je mi ještě teď! Prosím vás, dávejte pozor nejen na sebe, koukejte i na ty ostatní, spousta lidí vás za pomoc odmění minimálně úsměvem, mě teď hřeje především ten pocit, že jsem jí v tom nenechala, že ví, že se třeba vždycky najde někdo, kdo jí pomůže a obejme, když to bude potřeba! A ne jen v pátek 13., ale vždycky...