Oprava

Rozbila se mi pračka. Byla ještě v záruce, zcela nová a přecpaná funkcemi, které jsem nikdy nepoužila, ale i tak to nezvládla a vzdala to. Přestože mi pár nejbližších naznačovalo, že jsem ji strhala já, protože s mou posedlostí automatickým praním výrobci nepočítali, opravář se zatvářil profesionálně, něco z ní vymontoval a řekl, že se ozve. Tak začalo mé igelitkové životní období.
Chodila jsem od domu k domu, po příbuzných a po přátelích a než jsme si dali čaj a probrali, co bylo třeba, barevné na 40 bylo vyprané. Ne že by mě to neotravovalo, vláčet plné sáčky spodních kalhotek po cizích domácnostech, vždyť jsem to i patřičně zdůrazňovala opraváři, který mi dvakrát týdně do telefonu tvrdil, že náhradní součástka je už "na cestě". Putovala někde okružní trasou po galaxii, neboť stále ne a ne dorazit.
Nejvíce jsem chodila k sestřence. Než dopere pračka se stalo Terminus technikus na všechny ty skvělé věci, které jsme spolu naposledy dělaly, dokud jsme ještě neměly na krku děti, muže a neodbytný pocit, že je toho třeba stihnout co nejvíce. Než dopere pračka byla nyní štěrbina v časoprostoru, do které se bez výčitek svědomí dalo vtěsnat prohlížení skříní a časopisů, diskuse o háčkování, pletení a kabelkách, vyjídání ledničky, půjčování knih, okukování blogů, stříhání vlasů a pomluvy doprovázené škrábáním psa. Plus výchova do kříže, tedy já její děti a ona mé.
Uplynul měsíc a mně odpovědný výrobce praček, který, samozřejmě, žádnou součástku odnikud neposlal, v rámci záruky poskytl novou pračku. Když jsem tu radostnou novinu oznámila sestřence, viditelně zesmutněla.
"To k nám už nepřijdeš prát?" zeptala se.
"Když mám novou pračku?" zeptala jsem se já.
"A víš určitě, že funguje?"
"Neslyšíš, jak hučí? " hrdě jsem přiložila mobil k bubnu, jako když vás známí nutí v telefonu poslouchat jejich batolete.
"A nekoupíme si společnou?" řekla sestřenka. "Pračku myslím. Takovou velkou průmyslovou a nezničitelnou. Daly bychom ji k nám do prádelny a měly bychom příležitost často se setkávat."
"To je fakt, kdysi praly ženy společně, asi to mělo své výhody."
"Jasně, aby se rozptýlily a nemyslely na to, jak jim v potoce mrznou ruce."
A tak nám došlo, že s našimi nejbližšími nás dnes sbližují vlastně už jen oslavy a katastrofy. Oslavy však trvají krátce, tlačíme se při nich, překřikujeme a zůstává po nich plno nádobí, takže jen při těch katastrofách dochází k pravému nefalšovaným mezilidským kontaktu. Když někomu neteče teplá voda, když něco přestavuje a musí u vás bydlet, když se celá rodina střídá při péči o nemocnou babičku. A je to dost škoda, že musíme čekat na problémy, abychom pocítili, jak máme k některým lidem blízko. Už nic v rodině spolu hmotně nevytváříme. Už nemusíme spolu chodit do vinice, neděláme zabíjačky, ani zavařovací a povidlové orgie se již u nás nekonají v takovém rozsahu jako kdysi. Muži nestavějí společně domy. Již nemohou vejít k švagrovi do kuchyně a vědět, že dveře, v nichž stojí, by tam bez jejich vlastnoručního osazení nebyly. Všichni vše řeší individuálně, vlastními pračkami, ovocem koupeným v potravinách, vlastními řemeslníky a opraváři.
Tuším, že je na čase pouvažovat nad založením nějakého rodinného podniku. Společně vyrábět likéry nebo loutky, koupit si sad, založit školu nebo pekárnu, jak nám to už léta navrhuje naše teta v důchodu. Nejen jednotlivci potřebují zanechávat za sebou brázdy, ale myslím, že i rody. Já to volání rodu po vyorávání někde v hloubi své hlavy slyším. A je úplně jedno, jestli při tom něco v mém okolí právě odstřeďuje, nebo ne.