Vzpomínky

Je to už 9 let, co jsem dostala ten "šílený" nápad nechat se tetovat. Po domluvě se sympatickým taterem, který měl obě ruce pomalované a v uších tunely, jsem už jen odpočítavala dny. Nevím zda to bylo kvůli tetování a nebo samotnému taterovi :D.

Bylo únorové, mrazivé ráno a já šla do tetovací salonu. Pocity jsem měla smíšený, nevěděla jsem co mě čeká jen mi bylo jasné, že to bude bolestivé.
Když jsem dorazila, vše bylo připraveno. Už jen zbývalo obtisknout motiv, který jsem si vybrala a jdeme na to.
První vpich...á vlastně to není tak strašné, místama i příjemné. Po 3 hodinách, kdy už bylo hotovo jsem byla ráda, že můžu jít domů "lízat" si své rány :). Když jsem odcházela, tak za sebou slyším "Tak příště." Otočila jsem se a s nadsázkou pronesla: "Už nikdy."
Párkrát jsme se potkali.
Po třech měsících jsem si řekla, že ještěrce na zádech něco chybí. Domluvila se s taterem a začali dávat dohromady mé představy. Když mi oznámil, že to jen tak tak vyjde na celá záda, chtěla jsem vycouvat, ale hned mě umlčel tím, když mi řekl, že můžeme začít hned a příště pokračovat. Souhlasila jsem. Po 7 hodinách kdy, už jsem snad před očima měla všechny svatý jsme se shodli, že pro dnešek končíme a zajdeme na panáka.
Panáků bylo bohužel víc, takže mě táhnul domů :D.
On nadržený já opojená alkoholem, takže mi ještě ty záda dřel o froté prostěradlo.
Pak jsme spolu trávili čím dál více času. Snad i skrz tetování.
A jsme spolu do dneška, už ne jen kvůli tetování :).

P.S. není to úplně můj styl psaní, ale moc mi to nepřemýšlí jen jsem potřebovala odvrátit myšlenky od bolesti :).