Každé ráno

Každé ráno přicházím na oddělení závislosti, odemykám troje zamčené dveře jako ve vězení. Na dlouhé chodbě sedí pacienti. Ti, co nemají, kde sedět stojí opření o zeď, nebo přechází sem a tam. Jsou zde lidé, kteří se chtějí léčit, a lidé kteří nechtějí, ale nemají kam jít, nebo jim to soud nařídil.
Často přemýšlím, jaký asi má smysl nařízená léčba. Je snadné se nepohodlného recidivisty - „závisláka“ zbavit jednoduchým výrokem:“ A teď se odsuzujete k ochranné léčbě pro závislé“…. Zřejmě už ale nikdo nedomýšlí dopady takovýchto rozhodnutí.
Je zde mladý Rom, říkejme mu třeba Dan. Nařídili mu léčbu už před deseti lety, ale nemohl jí hned nastoupit, nebylo v léčebně místo. Tak začal žít normální život. Oženil se, a narodili se mu dvě krásné děti. Později na tento rozsudek zapomněl a soudy zřejmě také. Odjel do zahraničí, našel si tam práci a žil jako spořádaný člověk. Vydělával slušné peníze a na drogy a povinnou ochrannou léčbu jakoby zapomněl. Koneckonců zákon zapomněl také.
Po čase se rozhodl navštívit část své rodiny v České republice a vrátil se domu. Jednou ráno kdosi bouchá na dveře: „Policie otevřete!“ Nikdo neměl tušení co se děje. Matka obviněného otevřela a do místnosti vtrhlo několik policistů a křičeli: „Kde je Váš syn, půjde s námi do psychiatrické léčebny.“ Všichni přítomní se vylekali, proč má jít syn do léčebny, nic neprovedl a je duševně zdráv. Dan ale věděl, kolik uhodilo. Stál jako přimrzlý k podlaze a doufal, že se to nějak vysvětlí. Jenže nic se nevysvětlilo a proč taky. Je tady přece zákon, ten nepotřebuje nic vysvětlovat, ten nařizuje a zakazuje.
Dan se ocitl v psychiatrické léčebně na oddělení závislosti spolu s dalšími duševně nemocnými, kteří zde byli bud dobrovolně, nebo také v tzv. ochranné léčbě. Nikdo dosud, nechápe, proč si na něj po osmi letech vzpomněli zrovna v době, kdy již několik let abstinoval, pracoval a drogám se vyhýbal.
Každé ráno chodím na oddělení závislosti a odemykám troje dveře, doufaje, že i toto se v demokratickém světě změní. Jsem tu dva roky a nic se nezměnilo. Pacienti, kteří přišli do léčebny dobrovolně, jsou zamykáni za troje dveře, v oknech jsou pro jistotu mříže. Co kdyby pacient, který se přišel sám a dobrovolně léčit chtěl utéct? Zní to absurdně? Ne, je to absurdní.
Zdravím pacienty na oddělení. Někteří se usmívají Dan ne. Je smutný.
V cizině zanechal manželku, děti a práci, o kterou nejspíš přijde. Osm let se drogy nedotkl, začal žít jinak a byl spokojený. Teď se mu všechno zhroutilo. Musí být zavřený a sám ani netuší na jak dlouho. Smutně mě sděluje, že když byl ve vězení, tam aspoň věděl, kdy vypadne. Trest byl jasně vyměřený. Tady záleží na primáři, až on uzná, že léčba splnila účel. Je mě poněkud nejasné, jak primář pozná, že se dlouhodobě abstinující člověk dostal z problému závislosti a léčba tedy slnila svůj účel. Dosud neznám odpověď.
Jednou primář Dana pustil na víkend domu a on už se nevrátil. Nazpět ho přivezla policie. Bylo to posuzováno jako maření nařízené léčby. Následovalo vězení a návrat zpět do léčebny. Začarovaný kruh se začal roztáčet. Dan byl zoufalý, během pobytu v léčebně přišel o rodinu, děti a práci. Na jedné propustce začal opět fetovat. Život pro něj ztratil smysl. Nikdo neví, kdy bude propuštěn z léčebny, ze které opakovaně utíká.

Ten příběh tady nekončí. Tady vlastně začíná. Je to příběh člověka, kterého se společnost snažila změnit, napravit a „léčit“. A já se sama sebe ptám, nestala se někde chyba? Je skutečně možné léčbu nařídit, či dát za trest? Zamýšlí se někdo nad tím, kolik ta tzv. ochranná léčba stojí společnost peněz a neměly by se tyto finance nasměrovat k pacientům, kteří se léčit chtějí, ale peníze pro ně chybí?
Dál chodím na příjmové oddělení závislostí, odemykám troje dveře a doufám, že jednou přijdu a dveře budou jen jedny - bez mříží a otevřené.

A ještě něco – myslím si, že léčba se nařídit nedá...