Vztahy :)

Na složitost vztahů mezi muži a ženami už bylo napsáno tisíce a tisíce stránek různých rad, konstatování a vysvětlování. Mimo jiné z toho všeho vyplynulo a můj muž to i potvrzuje svými slovy, že muž je jen tupé zvíře řídící se svými pudy. Já rozhodně jeho názor nesdílím, poopravila bych ho možná tak, že muži je bližší nejjednodušší varianta. Zatímco ženy jsou složitý stroj, kterému nikdo na světě nemůže nikdy dokonale porozumět, včetně jich samých, stále něco chtějí, nevědí co a nedají pokoj, dokud toho nedosáhnou.
Poslední dny jsem četla až nápadně moc článků na téma feminismus, alfa-beta-gama-samci, emancipace a bůhví co ještě. Je až s podivem, že tolik let už tito dva zcela rozdílní jedinci mají potřebu bojovat o pozici toho nejlepšího, ale to přece není možné. Muži a ženy jsou, a vždycky budou, dva společní hráči a jen díky společné hře obou má životní hra smysl.
Nesdílím ani názor mužské populace, že ženy jsou věčně nespokojené, právě tak jako nesdílím přehnaně ženský názor, že většinu mužského pokolení tvoří odpad. Vždycky jsem upřednostňovala mužské kamarády a kolegy v práci z jednoho prostého důvodu, muži v 90% neumějí být podlí, zákeřní a vypočítaví, to je doména žen (alespoň těch, které jsem potkala ve svém pracovním životě). Když se žena dostane na čestné místo mužova kolegy a kamaráda, přehnaně nezneužívá svoje ženské zbraně, ale udělá ze sebe jakýsi jemnější doplněk, který obrušuje ostré mužské hrany, může to být pro kolektiv i velký přínos.
Tak jako žádná žena na světě není škaredá, protože vždy existuje někdo, pro koho bude krásnou, ani muže nelze zaškatulkovat do jakéhosi předem daného vzorce. Jsem ženská a stejně mě dokáže lehce vytočit nervózní auto, kterému evidentně velí ještě nervóznější žena a právě tak se podivím, že leckdo z mužů netuší co je to potenciometr škrtící klapky. Ale pak se přece jen donutím k zamyšlení, zda jsem právě tak já při svých řidičských začátcích neznervózňovala řidiče za sebou a jak bych se tvářila na znění toho hrozného slova já, kdybych se náhodou neocitla při sdělování oné diagnostiky.
Řekla bych že spoustu špatných mužských i ženských povah jsme si zavinili sami. Nedáváme snad svým mužům najevo jak jsou bez nás neobratní, bezradní, nic nezařídí, nevyřídí, minimálně ne tak dokonale jako my? Pak se ale nemůžeme divit že, když při každém rozhovoru, kdy řešíme nějaký mužský problém a vysypeme z rukávu sto možných řešení, se na nás muž začne s postupem času koukat jako na spasitele. Zprvu nám to dělá dobře a později se nás zmocní pocit, že si nás plete s vlastní matkou, ale pro něj už není cesta zpět, je na to zvyklý a nám to leze krkem.
Právě tak muži ženám skládají komplimenty, nechávají jim určitou volnost ve vztahu, aby si byli jistí, že je opravdu zajímá jen on a když jsou pak skutečně svoji (byť jen třeba na psí knížku) chtějí vyplnit veškerý volný čas ženy sebou samým a ženám se to mnohdy přestane líbit a začnou se řadit k těm emancipovaným. Přitom nic na světě nikomu nedává právo omezovat druhého ani při společném soužití, jsme rozdílní a máme-li jiné přátele, jiné zájmy, kvůli společnému životu je přece nemusíme měnit. Vše je o kompromisu.
Četla jsem s naprostým zděšením i názor, že než by se ženy zbavily svých vysokých nároků a našly rozumný kompromis, jsou natolik emancipované, že si raději zajdou do spermobanky. Tyhle názory mě opravdu děsí, pár takových žen jsem totiž zažila, že si pořídily dítě samy a když pak na ně dolehla ta obrovská tíha zodpovědnosti, kterou na sebe dobrovolně vzaly, marně volaly po něčí něžné náruči, která jim náhle tolik chyběla. Právě tak znám muže, kteří mají žen plné zuby a svůj život si po jejich boku už kazit nechtějí a pak přemlouvají své nahodilé známosti, aby odešly z jeho bytu nejlépe až ráno, protože v té posteli je tak strašně prázdno.
Tenhle boj zřejmě nikdy neskončí, je to jako věčné dohadování co bylo dřív, zda slepice, nebo vejce. Já si však myslím, že žena mám být v každém ohledu ženou i když má sílu jako bejk a i přesto, že jí má, nemá brát jako své ponížení, když jí muž chce pomoci, protože on má smysl pro její ochraňování jaksi v genech. Právě tak muž se nemá tvářit, že zvládá naprosto vše a nechat ženu, aby mu sem tam s něčím pomohla, aniž by od ní čekal záchranu, protože tenhle pud soucítění zůstal zase v genech ženě a mnohdy je navrhovaný způsob řešení jen ukázkou, že za svým mužem žena opravdu stojí a podporuje jej.
Když jsem pracovala jako jediná v ryze mužském kolektivu, musela jsem přijmout jejich hru a neprotáčet panenky vzhůru při každém vole, které zde padlo, což by mě mimochodem ani nenapadlo, ale zároveň to neznamenalo, že by mě tím slovem začali titulovat, vždycky mě potěšilo, když mi kdokoliv z nich řekl, že mi to sluší, stejně jako potěšilo je, když jsem je pochválila já.
Nemyslím si, že obdiv žen si zasluhuje pouze dominantní neodolatelný muž, právě takový jednou narazí na ženu, před kterou se mu podlomí kolena a bude pro něj vším. Stejně jako žena, která chce mít ustavičně navrch nakonec přijde na to, že by raději po svém boku měla muže s vlastní myšlenkou, kterou by se nebál prosadit. Ono je to totiž děsně deprimující když vám nemá kdo oponovat a časem se každému taková vláda přestane líbit.
V mém světě jsou muži, kteří jsou jedineční pro něco čím vynikají, ať už je to jakákoliv znalost, šikovnost, nebo zručnost a právě tak jsou v mém světě ženy, které hravě dokáží vystěhovat, vymalovat a nastěhovat zpátky nejen jednu místnost, ale klidně celý byt, aniž by tím přestaly býti tou křehčí částí lidstva a utrpěla pověst jejich mužských protějšků.
Nikdy jsem netoužila po nikom stoprocentně dokonalém, už jen proto, že se sama za dokonalou nepovažuji a také proto, že ty malé drobné chybky, které nás celý společný život učí vzájemné toleranci a umění kompromisu, jsou tím nejlepším co nám mohla příroda dát a právě proto nikdy muži nebudou tak dokonalí jak by si mnohé ženy přály a naopak.

Každý na světě má někde toho správného spoluhráče se kterým se hra, jménem život, stává zajímavou a jen proto, že neumíme, nechceme, nebo nemáme čas hledat, nemůžeme striktně zaškatulkovat ženy, ani muže do jakýchsi kategorií a prohlašovat, že to tak cítí všichni okolo.
Nevyčítejme mužům, že jsou málo gentlemany, když je skoro pokoušeme, řeknou-li nám, že nám to sluší, či nám nabízejí svou pomoc a zároveň nevyčítejme ženám, že jsou příliž emancipované žádáme-li od nich aby zvládaly vše perfektně. Milujme je za jejich drobné nedostatky, které jsou jedinečné, vzácné a jako první nám po rozchodu začínají chybět. Vždyť, když jsou věci dokonalé, nejsou až tak zajímavé a vzácné, protože je jich běžně všude dost, teprve nedostatky zvyšují jejich hodnotu a stejně tak jako na ceně získává každá špatně natištěná známka, má i svou jedinečnost a cenu kterýkoliv z nás, žen i mužů.

Dokonalý svět je něco co by nám stejně dřív nebo později lezlo krkem, kdo by chtěl vidět stále ty stejně dokonalé tváře, gesta a mít doma to, co má kdokoliv. Važme si toho, že každý z nás má vedle sebe jedinečný nenahraditelný originál, který byť není dokonalý, je jen jediný na světě...alespoň pro nás :)