A., část první

Sešli jsme se na nádraží, já samozřejmě pozdě. K jejím úkolům patřily takové věci, jako mít v hlavě můj kalendář, mít v hlavě mojí časovou spolehlivost a z toho důvodu dávat sraz s dostatečnou rezervou. Stačil jediný pohled směrem k jejímu úsměvu – přikývla a usmála se ještě víc. Máme čas, máme rezervu.

Jeli jsme, prozatím jí říkejme třeba A., společně na plenární zasedání výkonného výboru asociací ve vzdělávání. Velká akce, kongresový sál v hotelu Grand, několik diskuzních sekcí a tak. Měl jsem mlhavou potuchu o tom, co se tam po mě chce. Míchalo se to. Alternativní školy? Kritéria evaluace kvality výuky? Implementace moderních technologií do výuky? Nevěděl jsem přesně. Věděl jsem s naprostou určitostí, že nemám mluvit o termofyzice černých děr, protože o tom vím asi tolik, jako o parfému, který měla A. a který mě vytrhl z přemýšlení.

Nespornou výhodou spolupráce s A. jednoznačně bylo, že jejím úkolem bylo prostě vědět. Vědět kdy, vědet kam a především, vědět co na místě. Ze zdvihnutí obočí pochopila, co mám na srdci. Nebylo to tak těžké, byl to můj klasický problém. A také věděla, co potřebuju. „Nestresuj se, probereme to po cestě. Všechny podklady jsem připravila. Místo tabletu s podklady mi podala čokoládovou tyčinku a její „Teď si odpočiň a aspoň na chvíli vypni“ bylo dostatečně nekompromisní na to, abych jí poslechl. V tom pomohla i její vizáž. Byla sice podstatně mladší, ale její roztomilý obličej a čarovné oči doplňoval prudce elegantní outfit, který dával mimoděk najevo její organizační schopnosti, rozhodnost a schopnost udržet situaci pevně v rukou. Občas nejenom situaci. Uměla se obléct, o tom žádná. Měla tu zvláštní schopnost zaujmout neprvoplánovou elegancí tak, že nebudila zbytečnou pozornost. Dokud se neusmála. Bylo to velmi výhodné, například pro hádky s všemožným personálem. Ne, že bych tyhle situace neuměl řešit sám, ale její úsměv a decentní, ale vstřícný, dekolt, udělaly víc, než by zmohla moje asertivita. Dneska to snad nebude potřeba.

Nemusel jsem myslet na nic. A. spolehlivě fungovala jako organizér, externí hlava a především jako skvělá analytička, která přesně věděla momentální potřeby – ať už to bylo o rozpoložení, potřebu kávy, nebo styl, s jakým se mám pustit do projevů na všemožných místech. Proto vždycky jezdila se mnou, pokud to jenom trochu šlo. Ne, nebyla to sekretářka. Měla velmi slušnou osobní kariéru, ale v průběhu let se ukázalo, že naše spolupráce může být oboustranně přínosná a tak občas obětovala kus svého času, aby pomohla mně. A samozřejmě, pokud hledala zakázky, vždycky se našla dobrá cesta jak připomenout pražským školám, kdo je nejlepší a nejvhodnější dodavatel.

Seděli jsme ve vlaku, navzdory špičce v prázdném kupé. Podezíral jsem A., že schválně a bez mého vědomí zarezervovala rovnou všechna místa pro nás. Nebyl důvod jí to mít za zlé, tuhle cestu jsem neplatil já. Pomalu jsme vyjížděli z Prahy a já se, v naději na odpočinek, natáhl. Hlavou mi proudily myšlenky. Na předchozí jednání, na to, co nás čeká v Brně, na sukni a, kterou měla mírně nad kolena a kterou jsem měl přesně v tom zlatém úhlu, abych viděl jenom lehce, ale ne moc, na zprávu inspekce, kterou jsem měl po cestě prostudovat a na to, že bych životně nutně potřeboval spát. Kdyby to šlo. Přivřel jsem oči a přemýšlel, jakou vůni mi parfém A. připomíná. Byl to ten typ, který člověka zadráždil v nose a hned zase odplul pryč, zůstala po něm ale stopa v mozku, která nutila přemýšlet nad vůní a nad osobu, která vůni nese.

„Nejde to, co?“ vytrhla mě A. z plynoucích myšlenek. „Ne, je to jak nutit šedesátiletou němčinářku, aby používala interaktivní tabuli“ odtušil jsem. A. vstala, došla ke dveřím kupé, zatáhla závěsy a otočila pákou zámku dveří. Prošel už průvodčí? Nebudeme platit pokutu? Záleží mi vůbec na tom, když se teď A. otáčí zpátky, usmívá se a rozepíná si blůzku?

Odpovědi na většinu otázek byly „ne“. Ale odpovědi byly úplně irelevantní, protože ve chvíli, kdy se A. naklonila nade mě, tak všechny otázky i odpovědi odpluly. Zůstala jenom jediná – je to šeřík s angreštem? Nebo je můj mozek mimo už i v téhle oblasti? Přišla ke mně, vzala mě za zátylek a přitiskla můj obličej přímo tam, kde před chvílí povolila knoflíčky. Zabořil jsem nos, tváře i celou hlavu do té krajiny slasti a zapomněl na svět. Skoro. Ze zapomnění mě vytrhla její ruka, která ze zátylku sjela po košili s kravatou, přes břicho až k přezce pásku. Zatímco jsem si vychutnával přívětivost jejího dekoltu a funkční zbytky mozku se stále snažily dešifrovat parfém, trhla přezkou a zkušeným pohybem rozepla pásek. Knoflíčky na oblekových kalhotách pochopitelně nebyly nejmenší problém.

Stejně jako s sebou při rozjezdu cukne souprava railjetu, cukla A. kalhotami a sundala je pod kolena. „Sakra je tu nasviněno“ splynulo A. ze rtů a tón jejího hlasu dával znát, že jí probíhající situace vůbec není lhostejná. Jako v mlze, protože můj mozek byl naprosto odkrven, jsem zašátral v aktovce a vytáhl první tři eurofólie, co mi padly pod ruku a hodil je na zem. Koutkem oka jsem zahlédl nadpisy u grafů – hodnocení kurikulární reformy tercierního vzdělávání, Česká školní inspekce… A. neváhala a z hodnotící zprávy, nad kterou potili krev minimálně tři referenti, si udělala podložku pro svoje kolena. Její prsty, schopné neskutečného počtu úhozů na klávesnici za minutu, sjely na kolena a na vnitřní stranu stehen, kde zaryla svoje nehty do mých slabin. Zaklonil jsem hlavu a zavřel oči. Nemělo smysl se snažit o vědomí. Nemělo smysl se snažit naprosto o nic ve spojení s reálným světem, protože mysl odplula hodně daleko.

K dobrým vlastnostem A. patřila, kromě schopností plánovat, vést rozhovor prakticky na jakékoliv téma (alespoň po dobu než se téma podařilo změnit…), absence dávicího reflexu. Byla to vlastnost, která rozhodně našla využití pro přepracovaného člověka jedoucího na konferenci a neschopného odpočinku. A teď A. ukazovala, že to není její jediná kvalita v téhle oblasti.

Ne, vážně nevím, kde jsem v té době byl, kolik bylo hodin a třeba ani to, kde jsem měl ruce. Nevěděl jsem nic, kromě toho, kde je A. Kde je její jazyk, kde jsou její rty. Kde jsou konečky jejích prstů, které prozkoumávaly a masírovaly to potřebné. Zatímco lehce přejížděla jazykem od kořene ke špičce a prsty občas zmáčkla, nebo zajela níž, odplouvalo moje vědomí někam hodně daleko, mimo čas a prostor. Vrátilo se rychle. To když a nekompromisně stiskla moje koule a vrazila si přirození hluboko do krku. Ne do krku, ale hluboko do krku. Vydržela to přesně tak dlouho, aby setkání z realitou znovu pominulo a mně se rozpadl svět na tisíc střípků. Její prsty se rozběhly a roztančily, její rty a jazyk se pustily do pravidelné práce. Ohňostroj v hlavě gradoval a tlak začal projíždět celým tělem. Musela ucítit to cukání, protože zpomalila a jazykem se vrátila zpátky níž. Prsty se zasekly o pásek a přejížděly bříšky po břichu. Zatímco snad hledala břišní svaly, které tam teoreticky někde měly být, její jazyk rozehrával Beethovenovu 9. symfonii. Skoro bych řekl, že lépe, než Beethoven.

Vždy jsem ve vedení lidí razil teorii, že je důležité dávat svým podřízeným nejenom smysluplné úkoly a vést je ke zlepšování v jejich plnění, ale také je spravedlivě ohodnotit a odměnit. Díky tomu pak člen týmu dokáže svojí práci lépe reflektovat a také za ní pořádně vzít. Momentální snaha A. – a nemyslím tím snaha koleny na podlaze co nejvíc shrnout závěry kurikulární reformy a komisí – ukazovala, že tahle teorie vedení lidí funguje. Střídala rytmy, intenzitu, způsob… přesně jako správný manažer, když vede projekt skrze úskalí ke zdárnému konci. Občas se přestala věnovat jazykem penisu a přesunula se dolů, na ošemetné pánské části. Ne že bych to nutně vyžadoval, ale byla jemná a laskající. Po většinu času. Pak jednou rukou silně stiskla koule a druhou zintenzivnila snahu na horizontální ose.

Jak říkám, s dobře odváděnou prací má jít ruku v ruce správné ohodnocení. Nutno podotknout, že pro A. byl vhodnější direktivní způsob řízení a metoda „cukru a biče na ní nefungovala“ zrovna ideálně. Za prvé, nebyla potřeba. Za druhé, bič byl její cukr. Chtěl bych napsat, že její výkon byl tak fenomenální, že se mi její felací vcuclo polstrování sedačky do zadnice, ale naštěstí tomu tak nebylo. Zbytky vědomí zůstaly. Zatímco ukazovala co umí a na co má fantazii, rozhodl jsem se její snahu a odměnit a ukázat na oplátku fantazii svojí. Rukou jsem zalovil v brašně a nahmatal to, co jsem potřeboval. A. se plně soustředila, jak jinak, na pokusy o udušení sebe sama.

Jemně jsem jí chytl za ruku a vyrušil jí ze zaujetí. Podívala se na mě, nahoru s tázavým pohledem. Trvalo to zlomek vteřiny, protože pak se jí rozšířily zorničky překvapením. To když jsem jí na jednu ruku nacvičeným pohybem zacvakl pouta a druhou bleskurychle chytil, dal za záda a přesně tam její ruce spojil.

Začala dýchat velmi, velmi rychle. Už předtím byl její dech zrychlený - častečně snahou, částečně snad vzrušením. Teď měla oči doširoka otevřené, zorničky jako dvě jámy do pekla a třásly se jí rty. Klečela, pod koleny něco, co bývalo podklady pro jednání a konferenci, stále rozepnutou blůzku a nádherná ňadra zvoucí k polaskání. Vstal jsem. Můj úd byl teď nad ní a ona poslušně klečela a čekala. Silně jsem jí chytl za zátylek a vytáhl nahoru na nohy. Sklopila oči. Vypadalo to, jako by očekávala trest za to, že zničila podkladové materiály. Já jí ale nechtěl trestat. Chtěl jsem jí odměnit.

Prudkým pohybem jsem jí nasměroval směrem k protější sedačce, donutil si opřít hlavu o opěrku a kleknout na polstrování se vzorem českých drah. V téhle poloze musela nutně vystrčit svůj dokonalý zadeček a tak se mi naskytl velmi inspirativní pohled. Vzal jsem jemně prstem za lem jejích kalhotek. Vzdychla. pak jsem prudce kalhotky strhl a - i když to momentální poloha neumožńovala úplně jednoduše - je oběma rukama stáhl. Při stahování přes stehna jsem neopomněl zarýt prsty do jejích stehen. Napnula se a ze rtů jí unikl další, silnější vzdech. Zamčené a zatemněné kupé je jedna věc, ale mravně pohoršovat školáky ve zbytku vagónu není něco, co by měl člověk, zvlášť mé profese a postavení, dovolit. Donutil jsem jí otevřít pusu a kalhotky použil jako roubík.

Pravačkou jsem jí vjel do vlasů a zatáhl. Zvrátila hlavu a podívala se na mě. Čekali byste, že s výčitkou? Ani náhodou. V jejích očích byl vidět pejsek, kterého jeho pán chválí a odměňuje. Vděk. Submisivita. Podvolení. Zatáhl jsem víc a levačkou sjel přes její zadeček a stehna a rychlým pohybem vnikl mezi stydké pysky. Nebylo to nic těžkého. Ta vlhkost by stačila průměrné vesnici v Africe na rok fungování. Její tělo se začalo třást. Na začátku jsem použil jenom dva prsty, ale za chvíli se ukázala nutnost přidat další. A další. Palcem jsem přejízděl přes její dokonalé obliny a nutně se tak dostal k její druhé dírce. Zatímco zápěstí pracovalo naplno a já do ní stále znovu pronikal, masíroval jsem palcem místo, kam žena zpravidla pouští muže pouze po nákupu drahých šperků.

Bylo dobře, že jsem použil její kalhotky tak účelně. Za prvé by překážely, za druhé by překáželo vysvětlování zvuků, který roubík spolehlivě tlumil. Cukr a bič. Jak jsem říkal, bič byl jejím cukrem a proto jsem znovu zalovil v brašně. Jsem rád, že při návštěvě sněmovny neprochází moje zavazadlo kontrolou. Kromě Macbooku, hromady naplněných eurofólií a podobných nezbytností tam totiž často byl cukr pro A. Vytáhl jsem decentní, ale kvalitně vyrobené kožené důtky. Levá ruka se teď činila pomaleji, laskala, kroužila a hladila. Pravá měla v ruce nástroj, co sloužil přesně k opačnému účelu. Nemohl jsem si dovolit jí na místě zbičovat, i když jsem chtěl a ona chtěla taky. Přejížděl jsem pásky důtek přes její záda, přes prsa a bradavky, přes zadeček. Její tep i dech se viditelně zklidnily. Zavřela oči a jenom se oddávala. Mně, nebo slasti, na tom nezáleželo. Když byl její dech prakticky klidný, vjel jsem znovu prudce prsty dovnitř a palcem zatlačil intenzivněji. A pak jsem, jednou jedinkrát, pečlivě a s rozmyslem švihl důtkami.

Prohnula se jako kočka a celým tělem projelo zachvění. Důtky vyčarovaly důkladnou čáru na jejím nádherném zadečku. Třásla se. Položil jsem důtky a pevně chytl jí chytl zezadu, skrz roubík pronikaly tlumené (naštěstí, protože i tak silné) vzdechy. Její šťávy doslova tekly a já nemohl odolat - klekl jsem si na zbytky rozházených papírů a zabořil svůj obličej do krajiny slasti. Rukama jsem hnětl její pečlivě vypracované svaly a jazykem kontroloval práci, kterou jsem pro změnu odvedl já. Nenechával jsem nic náhodě, chvíli jsem pečlivě prozkoumával každý její kout a po chvíli se věnoval jenom poštěváčku, silněji a rychleji a pečlivě pozoroval její reakce. Kdyby později řekla, že se jí to nelíbilo, byl bych hodně překvapen. Po chvíli jsem přestal a zaklonil se, chtěl jsem si ten pohled vychutnat, protože byl jak osmý div světa. Nevydržel jsem se jenom koukat dlouho, vrátil jsem se dovnitř a lízal, laskal, sál a hladil.

Vstal jsem. Tlak byl nesnesitelný a nebyl důvod nic odkládat. Ještě jednou jsem zkontroloval, že jsou dveře od kupé zamčené a že záclonky cloní to, co nemá být viděno. Znovu jsem chytl A. za zátylek a přitlačil jí pevně na opěradlo sedačky, zatímco druhou rukou jsem si jí přidržel za boky. Ne že by to bylo potřeba, A. rozhodně nevypadala, že by někam chtěla utéct. Nebo že by někam utéct mohla. Zajel jsem do ní, rychle, tvrdě a bez byť předstírané něhy a moje ruce pevně chytily její nádherné poprsí. Prsty jsem zmáčkl její bradavky a začal přirážet, když tu… : “Jménem národního dopravce, společnosti České Dráhy, vás vítáme v cílové stanici Brno."