Delete mozku

Znáte ten pocit, kdy veškerou energii vložíte do něčeho o čem jste přesvědčení že má smysl, že přesně tohle je směr, kterým se chcete dát a že kdyby nevím co, budete dělat maximum pro úspěch? Pak přijde ta tupá rána do zad a vy se kácíte k zemi jako domeček z karet….

Nemá už ani sílu utíkat, přes slzy stejně nevidí na cestu, musí prostě co nejrychleji pryč, pryč odsud.
Srdce ji buší jako o závod a není schopna racionálně myslet a vyhodnotit situaci.
Věděla, že si nic neslíbili, že to bylo jen buď a nebo a přesto do toho vložila možná až moc sebe, svých nadějí a tužeb.
Doběhne až k poslední garáži, opře se zádama o plechové dveře, které ji přes tenkou látku tílka studí do zad a pod zavřenými víčky je znovu vidí. Jak si ji vede za ruku a něco ji šeptá do ucha. Ona se uculí a zvonivým hláskem se tomu směje. Je jako holčička, poslušná panenka, s kterou si může manipulovat jak bude chtít.
Možná kdyby mu byla více po vůli a nesnažila se aspoň malinko bojovat a stát si za svým já, mohl teď za ruku vést ji.
Těch kdyby je tam moc na to, aby to mohlo fungovat, dobře to ví.
Ale tím, že něco skončí, dá naději začít něčemu novému. Ne hned, možná to bude trvat delší dobu, ale člověk najde ve chvíli, kdy to bude co nejmíň čekat.
Uklidní se. Sáhne do kapsy pro telefon, aby vyťukala poslední zprávu před tím, než celý kontakt a veškerou historii s ním smaže. Škoda jen, že nejde udělat i delete mozku.

“Měla jsem tě ráda, Marku.”