Den Matek

Babička něco hledala ve staré kuchařce a objevila v ní dávno zapomenutý list, který koncem šedesátých let napsal mé tetě Lubě, otcově sestře, strýc Josef z Ameriky. List měl pět stran hustě popsaných strojopisem, s překlepy, tloušťkami a nedokončenými větami, "ty si domysli sama", jak psal strýc. Lubka znovuobjevený list zkopírovala a rozeslala po rodině (za což jí tímto od srdce děkuji!). List popisoval život jeho sestry a mé prababičky od jejího mládí až po smrt.

Jmenovala se Anna. Měla sedm dětí, ale dospělosti se dožili pouze čtyři. Měla obchodnický talent, zdravé sebevědomí a odvahu realizovat ho. Když šla na trh prodat vzpurného koně, vedla ho pouze na kraj obce. Tam na něj vysedla a cválala na něm bez sedla na pětatřicet kilometrů vzdálený trh. Ráda četla a přispívala i do novin. Dlouho do noci vyráběla papírové květiny a růže. Přes den hrabala seno, v noci porodila a ráno už dávala kravám. Byla to silná žena. Na jediné fotografii, která se nám s ní zachovala, se dívá přímo do objektivu, pohled má laskavý, ale pevný, až mám pocit, že se jím dívala přes fotografii až ke mně. Když jí bylo dvaačtyřicet let, onemocněla (pravděpodobně na zápal plic) a zemřela. "Žilas, nosila v srdci všechny své děti, zemřelas, žiješ v srdcích svých dětí", napsaly její děti na pomník.

Nikdy jsem ji nepotkala, ale často na ni myslím. Pokud se dědí do osmého kolena, kus z ní je i ve mně. Možná ten upřený pohled, možná odvaha sednout na nesedlaného koně, možná potřeba psát. A možná něco zcela jiného.

Byla jsem tento týden u přítelovi mámy, barvila jsem jí vlasy, povídali jsme si, pramen za pramenem plynul čas. Vzpomínali jsme na všechny ženy v naší a jejich rodině, na babičky, prababičky a praprababičky, na jejich sílu a odvahu být silné, na jejich citlivost a odvahu být citlivé. Na generálky, kapitánky, admirálky, ale i hospodyňky, senzibilky a utajené umělkyně, na všechny ty ženy, ze kterých se vědomky nebo nevědomky skládáme. Jsou tam, někde hluboko skryté, bojujeme s nimi a obdivujeme je, potlačujeme je a akceptujeme. Snažíme se být jiné než ty před námi, moudřejší, odvážnější, něžnější, a přece si na stejných místech odřeme kolena, poraníme srdce, necháme rozezpívat duši. Bráníme se tomu být jako naše matky. A pak se matkami samy staneme a najednou mnoho věcí vidíme ve zcela jiné perspektivě. Kolik energie stojí být matkou. Čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, od početí až do konce světa. Přejeme si, abychom některé věci uměly zvládat tak jako naše matky. Hodit za hlavu nebo přehodit z ramene na rameno, vyčistit rány i vařit s láskou pro pět lidí dvě teplá jídla denně. Povznést se nad věci nebo vyplakat se do ručně vyšívané zástěrky. Pěstovat cibuli i růže, a neztrácet rozum a smysl pro humor. A přitom ještě nezapomenout žít svůj příběh.
Dnes je Den matek. Nezapomeňte na tu svou!