Někdy to jde těžko :)

Lidé, kteří stále mlčí, nijak nereagují na narážky slovně, ba ani mimicky, vyvolávají ve mně nejistotu a potřebu mluvit, zaplnit to ticho a stále hledat témata, která by z nich alespoň nějakou emoci a reakci vyrazila. Ať vím, na čem jsem. To samozřejmě platí o lidech, které dobře neznám, a tudíž nevím, zda jejich mlčení znamená lhostejnost, pohrdání, hněv, uzavřenost a nesmělost, nebo jen pozorně poslouchají, je jim se mnou dobře a nepovažují za nutné to verbalizovat.

Mám pár osvědčených témat, které bezpečně vyrazí reakci z každého, a to velmi výraznou, ale ne vždy se to hodí. Tak i nedávno, když jsme takto seděli na obědě se dvěma kolegy. Jeden vedle pojídání alespoň občas hodil další poznámku či otázku, druhý však mlčel a kromě žvýkacích nepohnul na tváři žádným svalem. Neznáme se až tak dobře, abych s ním dokázala přátelsky mlčet, a tak jsem vyprávěla. Zvolna jsem je oba seznámila s průběhem degustace vín u známých, ale zamlklý kolega se na vína evidentně nechytal. Od mimořádně sladkého ročníku vín 2006 jsem se plynule dostala k počasí a globálnímu oteplování, nic. Obratně jsem přešla ke kontroverzní knize o úpadku medicíny, co jsem nedávno dočetla, zase nic. Mezitím jsem se průběžně vracela k aktuálnímu pracovnímu tématu, o kterém jsme měli hned po obědě poradu. Pouze k tomu občas něco poznamenal, holou větou.

Když jsem si na pár minut zacpala ústa obzvlášť velkým kouskem smaženého květáku, nastalo u stolu ticho. A zamlklý kolega najednou pronesl: "Nikdy jsem nepochopil, o čem lidé mají stále tolik co mluvit a proč."

Byla jsem v dobrém rozmaru, a tak jsem to nevzala hned osobně. Rozhodla jsem se, že to budu považovat za ne zcela zdařilý pokus zapojit se aktivně do váznoucí debaty a že ho skutečně zajímá, o čem a proč lidé tolik mluví. Dobře jsem udělala, protože než jsem dojedla květák, ještě dodal, že i jeho žena, když přijde domů, by si s ním chtěla povídat, ale tedy on fakticky neví, o čem by jí asi tak vyprávěl. O práci jí přece nebude vykládat a co měl k obědu také není informace, kterou by měl potřebu sdílet.

Odolala jsem pokušení zeptat se ho, jak se mu ji podařilo vůbec sbalit a o čem se bavili až dosud. Odolala jsem také pokušení spustit rozsáhlou přednášku o mluvení jako zástupné funkci komunikace v tlupě a pochopila jsem, že přišel čas na má dvě témata. Dobrácký jsem mu je nabídla s tím, že jimi v každé společnosti určitě zaboduje. Rozproudí jimi takovou diskusi, že se o každém dozví všechno a možná vyprávění přijde i na chuť. První téma je teze, že muži, co čurají vsedě, jsou lepší milenci a druhá je otázka, zda už mají (spolubesedníci) vybranou hudbu na svůj pohřeb. Ještě se mi nestalo, že by se na tyto dvě témata někdo nechytil a nezačal vášnivě, radostně, rozzlobeně, jakkoli, ale v každém případě zaujatě, diskutovat.

Zamlklý kolega řekl, že on čůrá jak kdy a že hudbu na pohřeb vybírat nehodlá, to je věc těch lidí, co to budou poslouchat a už ne jeho. A že tedy ať dám nějaké další témata.

No, s některými lidmi to jde fakt těžko.