Krátkolásky

1.

"Jak jsi mě tu našel?" z jejího hlasu je cítit strach, když stojí proti otevřeným dveřím a dívá se mu do tváře, dokonce udělá krok zpátky, nechtěla, aby ji našel, aby ji viděl takhle, jako trosku.

Najednou je mezi nimi dlouhé ticho, po tom všem, po tom co vše spolu prožili a teď jako by si neměli co říct.

"Katko," prolomí po dlouhých minutách ticho Marek. Je vidět, jak na sucho polkne a udělá krok směrem k ní. Katka ale o jeden couvne zpátky.
"Jdi pryč, jdi prosím a zapomeň na mě,jsem jen samá komplikace a problém," vyhání ho, ale vlastně je to jen póza, kterou sama sebe přesvědčuje,že ho nepotřebuje. Že si bude dál žít to své. Ale kdy a jak? Teď je tady a je jí tu vlastně dobře,její čas je na  100% vyplněn. Co bude pak,až ji pustí,až bude zase plně zodpovědná sama za sebe?
Vidí, že na ni Marek stále mluví,ale nevnímá ho, obsah jeho slov jde kolem ní bez jakékoliv odezvy.
Vysvobodí ji až sestřička, která nakoukne do dveří.
"Katko,stalo se něco,že nejsi na večerním kruhu?"a kývne hlavou směrem k Markovi. On její gesto nemůže vidět, stojí stále zády k ní a  sleduje Katku.
"Už jdu,pan Holiš je na odchodu,"ukončí Katka tuhle pro ni nesmyslnou debatu.

Kruci, tolik by mu toho chtěla říct. Jak ji totálně celou pohltil, jak se zapsal do každé její smyslové buňky, jak u všeho, co dělá přemýšlí, co by tomu řekl, jestli by se mu to líbilo. Usmál by se a díval se jí do očí,kterými by neuhla ani o kousek? No o kousek možná ano, ale jen na ten ďolíček, který se mu pokaždé rýsuje na tváři. Jestli by vzal její hlavu do dlaní a opřel si ji o čelo. Byl by ji tak blízko,jak by jen ona potřebovala. Tohle všechno mohla mít, nebýt toho,že teď stojí v pokoji na oddělení 32B, v 1.patře budovy psychiatrie.

"Přijdu zase zítra. Teď,když uz vím,kde jsi,nepustím tě." Chce ji Marek pohladit po vlasech, když se Katka protáhne kolem něj na  chodbu. Ona ale ucukne.

Ještě ne,ještě je moc brzy, sakra ať to pochopí, ať jí dá ten čas.