SLUŠÍ TI TO

Ostré světlo.
„Probuď se, slyšíš?“
Šum v uších
„Slyšíš nás?“
„Jaké jsou funkce?“
„Překvapivě dobré.“
Záda mě bolí, to byla kalba.
„Probuď se, muži.“
„Zdá se že se hýbe.“
Světlo se mi dere do očí, v ústech mě pálí a mám hlad. Jenomže včera jsem nikde nebyl. Byl jsem v dílně až do noci. Slyšel jsem jak se blíží bouřka. Říkal jsem si tohle dodělám i kdybych měl chcípnout. Bouřka byla stále silnější, zároveň bylo vedro, vzduch byl najednou těžký ke kousání, strop jakoby klesal. Neměl jsem to ještě hotové a dílna se zákeřně zmenšila, že se v ní nedalo hnout. To mě nasralo. Napadlo mě, že si to dám do svěráku navýšku, ale pak zhaslo světlo. Teď ležím. V ruce mám hadičku, v nose hadičku. Nademnou se sklání ženské hlavy. Jsem v nemocnici. Dostal jsem mrtvici, je to jasný. Od zítřka nekouřím a běhám. Jestli tedy ještě můžu.
„Ten muž kašle, není nemocný?“
„Žádné viry jsme nenašly, sestro.“
„Když já z toho mám takový divný pocit.“
„Neměj, jsme tu s tebou.“
Podle chuti kašlanců odhaduji, že jsem ani nepil, ani nezvracel. Koukám po ženách, které na mě také koukají. Je legrační že si říkají sestro, jsou si i jako sestry celkem podobné. V nenáročném filmu by to obstálo.

„Ahoj, sluší ti to. Dovol mi se představit. Jsem doktorka Marsík, toto je doktorka Esmeraldínka a toto sestry Květuna a Luciášek. Jsme obyvatelkami Země jako ty. Bohužel za tvého života došlo ke globální katastrofě. Zachránila se jen hrstka izolovaných obyvatel a v následných pěti letech zahynuli všichni muži a noví se rodí zdegenerovaní a jen řídce. Chceš pokračovat Esmeraldí?“
„Ne děkuju, tak už to dořekni, když jsi začala.“
„Promiň teď to vypadá, že jsem tě předběhla“
„Ne ty, promiň, takhle jsem to vůbec nemyslela, ty to stejně umíš říct líp.“
„Tak dobře. Zmíněná katastrofa se udála před pětisty padesáti pěti lety. Pozůstatky tvého těla jsme nalezly před týdnem a od té doby se tě snažíme oživit.“

Ihned jsem sestru doktorku přerušil, kde jako jsme, jaký je rok a jak to, kurva, myslí s těmi
pozůstatky, jestli mi jako něco chybí.

„Můžu to nalezenému muži říct já, Marsi?“
„Jasně, to jsem se tě právě chtěla zeptat.“
„Kdybych to moc kazila tak mi řekni, to víš, já a trapasy.“
„To nevadí, Es, vždyť se to teprve učíme.“
„Takže, Ehm.“
„Držíme ti palce“
„Díky, holky. Tak tedy, ahoj, sluší ti to. Podle vašeho kalendáře se píše rok 2567, jsme na Jizerském ostrově. Podstatnou část nauky o mužích a mužské éře jsme si předaly ústní tradicí, protože neexistují skoro žádné jiné prameny. Zachování celého muže je skoro zázrak. Když jsme ale srovnaly tvé tělo, které jsme pokládaly za mrtvé, s obrázkem muže z Lídlu...“
„Já ti do toho skočím, myslím že tohle muž nebude znát. Muž z Lídlu je artefakt ze tvé doby, tak ho možná znáš. Je to barevný obraz muže na papíře. Někdy se mu také říká usměvavý muž v pohodlných džínách za 379,-...“
„Jo jasně, díky. To mě mělo napadnout. Když jsme obě těla srovnaly, zjistily jsme, že jsi během katastrofy přišla...“
„Přišel, né přišla, jé pardon, já nechtěla“
„Máš pravdu, já si toho ani nevšimla, si nezvyknu.“
„To jsem si taky říkala, tak to ze mě tak vypadlo.“
„To je dobře, jsi hlavička. Během katastrofy jsi P Ř I Š E L zjevně o značnou část svalstva a vlasů. Nerada ti to říkám, ale zežloutly ti i zuby a bohužel zřejmě tlakem ztratila tvá tvář souměrnost...“

Takhle hezky jme si povídali asi hodinu. Pak dámy usoudily, že jsem unavený. To jsem opravdu byl, protože jsem se snažil se vzpomenout jak se která jmenuje a bylo mi blbý se zeptat. Dozvěděl jsem se, že jsem jediný chlap na Zemi, což mě nepřekvapilo, protože předtím jsem byl prozměnu nejlepší chlap na zemi, takže se tak moc nezměnilo. Akorát svět dočista zmizel. Všechno krásné, co lidstvo vytvořilo je na prach, moje dílna, moje křesílko, můj Fender Telecaster. Po pár dnech rozhovorů s lékařkami a potom také s vědkyněmi jsem zjistil, že veškerá ústní historie o době před Katastrofou zřejmě probíhala formou šeptandy. Nevěděly skoro nic. Věděly toho o mém světě asi tolik, co moje devadesátiletá, pětset let mrtvá babička o internetu. Nejvíc je ovšem zajímalo přirozené rozmnožování.

„Jak tomu mám rozumět, Kingu, že bylo potřeba aby takhle klečící dívka štěkala a škemrala?“
„To byl takový rituál, dívka tím projevovala chlapci lásku. Chlapec, když měl o ní zájem, ji naoplátku zezadu plesknul po píči, roztáhnul jí půlky a šukal. Pokud dívka jenom hlesla, dostala roubík, nebo facku. Pro větší záruku že otěhotní se jí do zadku vsunul válcový předmět...“
„Promiň jsem u facku...“
„Jasně počkám. Tak...válcový předmět. Na bradavky se jí připínaly svorky. Dívku také bylo možné spoutat a pokud byla velmi ohebná a mohla svou vagínu poskytnout muži i zcela znehybněná, rostla její hodnota a tím pádem pravděpodobnost jejího početí, máš to?“
„Ano, Kingu, jsem úplně nadšená, díky tobě naše práce poskočila o celé roky, myslely jsme si, že dívky na muže, který oplodnil jinou dívku opravdu žárlily a že ve skutečnosti chtěly znamenat více než jen...počkej najdu to, abych citovala přesně ty termíny ...´díra na čůráky a šukací matrace´... trvalo by nám roky, než bychom si uvědomily, že silné samostatné ženy byla dobová satira“

Jistě jste zaregistrovali, že jsem své svědectví o minulém světě vynesl na světlo z hlubin své duše. Nakonec se ukázalo, že tato impulzivní pomsta za „debila z lídlu“ nebyl špatný nápad. První sérii historických rekonstrukcí narušovalo to, že všechny ženy chtěly být u experimentu, aby zaznamenávaly jak se oplodňovaná dívka cítí. Zároveň měly během pokusu řadu dotazů, jestli je všechno správně, jestli vše probíhá dobře, jestli mi něco neschází. Druhou sérii experimentů jsem pojal tak, že mladé vědkyně, studentky a dobrovolnice bádaly se mnou za zavřenými dveřmi po jedné, nebo v malých týmech, například svázané zády k sobě. Potom ale vypracovávaly podrobné zprávy. Třetí kolo experimentů, které mělo potvrdit mou již místy působící plodnost už probíhalo vysloveně jako soutěž o to, kdo popíše objevnější historický způsob plození. Nechybělo fackování, dávení ptákem, anál, šukání v poutech, šukání s hlavou pod vodou, šukání v balíku na lanech, šukání v balíku na posteli, nechyběly slzy, fialový půlky, podvázaný kozy, prasklý zadky, odřený záda, necitlivý paže. Starší vědkyně si prosadily také termíny bádání, přestože nechtěly otěhotnět.
A pak přišel zásadní zlom.

„Kingu, přináším šílenou zprávu...ahoj všichni, sluší vám to.... Ani tomu sama nemohu věřit. Víš, jak jsme se nebavily s holkama z ostrova Ještěd? Představ si co se stalo. Jsem z toho úplně mimo. Tomu neuvěříš, až ti to řeknu....“
„Ahoj, sluší ti to. A jsi Bedrunka? V kolikátým?“
„Jo jsem, v pátým. Představ si, chtěly jsme se s nima začít zase bavit, protože jsme se chtěly pochlu... tedy podělit se o informaci, že máme muže...já nemůžu ať ti to řekne primářka“
„Ahoj, sluší vám to všem. Ale budu sedět, končím osmý měsíc. Vyplula za nimi delegace a setkala se s jejich delgecí na cestě k nám. Mají taky muže! Je tady! Chce tě vidět. To málo co se mi doneslo je prostě šokující. Je to zřejmě člen zcela jiné kultury. A přitom nalezený tak nedaleko. Vypadá jako jiný živočišný druh, je kulatý měkký a pomalý. Jejich namlouvací rituály spočívají prý v tom, že žena muže trýzní a nadává mu. Strká mu předměty do análního otvoru, vkládá mu do úst své nohy a snaží se ho přivést k bezvědomí sezením na obličeji. Pokud si počíná dost obratně, může si za odměnu odebrat jeho semeno.“
„Tak s takovým šaškem se chci rozhodně taky setkat,“ řekl jsem.

Vstoupila delegace ze sousedního ostrova, vysoké dívky v černém oblečení a mezi nimi podsaditý chlapík s provazem okolo krku. Byl asi o polovinu tlustší, než si ho pamatuju.
„No nazdar Karle, no ty vole,“ povídám.
„No nazdar,“ povídá on. „Ty vole.“
„Karle, ty vole, cos jim to napovídal za píčoviny?“
„Cha, cha, já nevim, tak co mě zrovna napadlo.“
„Ty vole, já taky, co budeme dělat?“
„Já nevim, řeknem nějaký další píčoviny?“
„Ty vole, asi jo. Co žes přežils?“
„Já nevim, ty vole. Já seděl doma a řikam, dokud tuhle flašku nevypiju, tak tady budu sedět a koukat.“
„Karle?“
„Jo?“
„Sluší ti to!“
A pak jsme se oba snad poprvé od zkázy světa od plic zasmáli.