Hluboce a bez prasáren :D

4.10.2017 09:37 dadaista

Vždycky jsem chtěl být princem. Krásným, urostlým, s vytříbeným chováním. V nádherných šatech a s lesklou zbrojí. U pasu opravďácký meč, po boku věrného oře. Vraníka samozřejmě, kdo to má pořád hřebelcovat a čistit. Koňomyčky nejsou k mání. Žít na zámku, studovat jazyky, dvořit se urozeným dámám a skládat poezii. Mít věrného rytíře, na kterého se mohu kdykoliv spolehnout a který chrání mé kroky. Být uznáván, milován a za to dávat těm, kteří nejen potřebují, ale i zasluhují. Řídit se rytířským kodexem. Být dobrotivý, konat odvážné skutky a umět i rázně zakročit, objeví li se příkoří, zlo a faleš, ti odvěcí nepřátelé dobra a pravdy. A samozřejmě být obdivován ženami. O to tu s přihlédnutím k realitě mužského ega přeci jde. A každá přeci po princi touží, nebo alespoň někdy, aspoň jednou, jedinkrát, byť ve skrytu duše, malilinkato, po princi toužila a o něm snila....

A já jsem princ. Ale ne onen chrabrý muž popsaný výše. Jsem princ. Ale takový..jak to jen říct.Jiný. Malý. Úplně malinkatý. Bezbranný, takřka bezmocný, toužící po pravdě a přitom stojící uprostřed bouře. Ale mé tělo nesmáčí životodárná voda. Kdepak. Mé tělo je bičované suchým větrem, ženoucím mi písek do očí. Pálí to, řeže. Oči se snaží vypudit ten řezavý marast, ale dávno jsou suché a dávno slzy neroní. Vyprahlé popraskané rty šeptají modlitbu, jejíž slova již dávno neplatí a vlastně...mysl je zapomněla. Tak se jen pohybují, beztak jen náznakem, aby jimi tělo nemuselo přijímat další skřípající písek. Bezmoc, zloba, nerozhodnost. Přitom by stačilo udělat krok. Určit si směr. Vyrazit. A bouře by byla ta tam.

Úkrok vlevo či vpravo a bylo by rozhodnuto. Bylo by po bezmoci a bouře by ustala. Jako mávnutím kouzelného proutku. Vlevo, tam kde je Ona. Krásná, sebevědomá. Nádherná jako růže. Rozkvetlá květina, tak snová v této realitě. Svět by se jí k nohám sám snesl a voda ustoupila před jejím krokem, kdyby se rozhodla přejít oceán. Proč nejdu? Bojím se jí. Tak jako ji obdivuji. Na vahách pocitů vyrovnaný duel. Bojím se její krásy. Ne. Bojím se její vědomosti. Té vědomosti vlastní dokonalosti. Láká mě jí a přitom až odpuzuje. Jak okázalá je, tak okázale dává najevo, že je tomu tak. Roste si a čerpá sílu z běžnosti ostatních, které se vysmívá. Krutá je. Krutá, krásná...

Úkrok vpravo a splnil bych jí sen. Tolik touží po mé blízkosti. Učinil bych ji nejšťastnější, kdybych se pro ni rozhodl. Již dlouho po mě pálí, již dlouho mě chce mít. Je svým způsobem krásná, byť tolik podobná mnohým jiným. Fascinuje mě svou přímostí, nadhledem, není jen krásným pozlátkem. Má duši. Má rozum. A chce, abych byl s ní. Je to snad to, co mě odrazuje vydat se k ní? Ta absence vášnivosti a dobývaní? Ta jistota? Ta vědomost, že stačí kývnout a tohle pouto nikdo nerozlomí? Ta ochočenost?

Co vlastně od života chceme? Co potřebuje každý, ať už malý, nebo velký princ, k tomu, aby se naše životy naplnily a duše byly spokojené? Víme to? Hledáme květiny? Zlatá pozlátka bez citu, kterými se chceme obklopovat, protože se chceme koupat v jejich záři. Nebo lišky, které nám mají co dát, my jim a společná pouta uspokojí naše touhy po zázemí a klidu bok po boku s někým, kdo za to a o to stojí.

Máte jasno? Můj malý princ v tomto blogu ne....
Já ano... a přeji všem, co jsou bičováni nerozhodností aby měli brzy tak. Ona nerozhodnost totiž většinou nebolí jen vás...

(a příště si dáme zas nějaké šukáníčko, slibuju :D)