Mezihra

Kolo se otočilo a já se topil. Tys naprosto klidně sledovala moje zoufalství, pak jsi se sehnula a já natáhl ruku. Napnula jsi všechny svaly a převalila na mě ten největší kámen ze břehu. Usmála ses, pak ses půvabně postavila, upravila si vlasy a otočila se k odchodu. Nevěřícně jsem tě sledoval, zatímco jsem klesal ke dnu s tím kamenem na prsou. Potom jsi přece jen zaváhala, otočila se zpět a ve mně zase ožila naděje, ale tys mi jen poslala vzdušný polibek, který jsem už přes zvětšující se vrstvu temné vody sotva viděl.
Vzdal jsem se. Dech jsem pořád ještě zadržoval spíš ze zvyku, než z touhy žít a přežít. Dopadl jsem na dno a cítil zmenšující se zásobu vzduchu v plicích. Přemýšlel jsem, že se zbavím toho kamene, ale nemohl jsem, byl přece od Tebe.
Čas zmizel.
Viděl jsem ženy, které natahovaly ruce, abych se jich mohl chytit. Nemohl jsem, nebyly to Tvoje ruce. Bublinku za bublinkou že mě vyprchával život. Pozoroval jsem je na cestě k hladině. Pokaždé, když jsem si myslel, že tahle už je určitě poslední, našla se další, pořád mi ještě nějaký vzduch zbýval. Bylo to jako kouzlo.
Zjistil jsem, že už se mi nechce ležet a tak jsem se na dně postavil i s tím kamenem od Tebe a tisknul jsem si ho k srdci, jako by na něm závisel můj život.
Ženy na břehu, které si všimly, že jsem se i na dně postavil, začaly znovu natahovat ruce, jenže, abych se jich mohl chytit, musel bych upustit ten kámen a to jsem nemohl, byl přece od Tebe. Něco křičely, ale neslyšel jsem je.
Už se mi nechtělo být na dně. Zkoušel jsem plavat, ale s tím kamenem to nešlo a zahodit jsem ho nemohl, byl přece od Tebe.
Rozhodl jsem se, že na souš dojdu po dně, ale nejbližší břeh byl moc strmý, šel jsem tedy podél něj. Nejdříve jsem si nic neuvědomoval, ale po chvíli už mi bylo jasné, že dno se sice strašlivě pomalu, ale jistě zvedá. Byla to dlouhá cesta a několikrát už jsem byl rozhodnutý ten kámen upustit, ale nemohl jsem, byl přece od Tebe.
Konečně se mi hlava objevila nad hladinou. Svět byl najednou jasnější, zvuky hlasitější a vzduch sladší, než jsem si kdy pamatoval. Ženy, které že břehu sledovaly moji cestu, ke mně natahovaly ruce, že mě osuší a zahřejí, ale chtěly mi vzít ten kámen. Nenechal jsem je, byl přece od Tebe.
Bez zastavení jsem prošel okolo nich k Tobě domů. Když jsi otevřela dveře, oči se Ti rozšířily údivem. Nejdřív to vypadalo, že mě nepustíš dovnitř, ale pak sis všimla toho kamene a oči se Ti rozšířily ještě víc.
Ustoupila jsi a já vstoupil. Znovu. Připadalo mi, jako bych nikdy neodešel, jako bys mě nikdy nevyhnala, jen si všeho víc vážím.
Změnil jsem se. Ta cesta mě změnila. Změnila i Tebe. Změnila všechno. To ten kámen všechno změnil. I on se změnil. Najednou je lehoučký jako pírko a blýská se jako diamant. Když jsem ho nezahodil tenkrát, teď už to neudělám určitě.