Lucie

13.12.2017 16:45 Water

Lucie noci upije. Lux, lucis, feminimum. Lux aeterna luceat eis... Vstoupila do mého života jako dlouho očekávaný host. Od malička ve mně její jméno vyvolávalo představu kouzel a sboru pochybných bytosti, ke kterým patřily bludicky, jeskyňky, rusalky. Pritahovaly mne - Lucie snad ze všech nejvíc: potměšilý přízrak, vlnící se tmou s hořící větévkou v každé ruce - ale z pohádek a pověsti jsem věděl, ze ten kdo se nechá zlákat, špatně dopadne. Co mne nejprve upoutalo? Zlatý řetízek . V jedné ulici v jednom bytě. Nebo už tehdy u písečných přesypů na břehu moře? Mezi stromy stal stan a tam jsme si chodili hrát s Janou. Bydlela v sousedním domě, měla tmavě vlasy, na čele rovně zastřižené, malý , mírně zdvižený nosik a velké oči . Přicházela za mnou bez vyzváni a kdykoliv vstoupila do stanu, zmocnilo se mne zvláštní rozechvění, které mě nutilo podřizovat se její vůli. "Ze ten talířek nerozbijes?" zeptala se mne jednou vyzyvave. Hodil jsem ho na zem a rozslapl. Ucitil jsem příjemné mrazeni protože mne Jana pozorovala. Jednou mne vzala a odvedla do domku kam se ukládaly lodě. "Můžeš se dívat " řekla a začala si stahovat kalhotky. Na pěšině někdo zavolal, nespokojené se upravila ale co mi chtěla ukázat jsem přesně nevěděl, ale byl jsem na dosah něčeho vzrušujícího, tajného, do čeho mne mohla zasvětit jen ona. Teď to byla Lucie. Poznali jsme se v bytě starého domu, všichni odešli, v předním pokoji bylo zhasnuto, pouze na stěny dopadalo oknem bledé světlo pouliční lampy. V nejtemnejsim koutě se rysoval světly obdélník a na něm dvě těla v pomalém, kroužívem pohybu. Kluka jsem neznal, ale dívku jsem si nejasně pamatoval. Měla na krku zlatý řetízek. Zůstal jsem stát u okna a pozoroval podivnou hru rukou a ramen, jakoby se živá hmota měnila v lidské bytosti a znovu se rozpadala do neurcitych tvarů. Asi za čtvrt hodiny nastal klid. Dívka si mne všimla, vstala a přišla k oknu, bosa, naha s rozpuštěnými vlasy. To už jeji milenec spal, neskutečný, nacrtnuty na světlém obdélníku šedivou vodovou barvou. Vládlo znehybnelé ticho. A mně se zdálo, ze přede mnou stanula malá královna noci, oděná do svitu hvězd. Alespoň tak jsem ji později vždycky viděl. Později. Kdykoliv. Dnes.