A pak...

A pak...
A pak už bylo pozdě...
Uvědomila si, že jí pořád vše utíkalo pod rukama, stále se za něčím hnala, vždycky se těšila až TO bude. Až bude velká, až bude chodit do školy, až půjde do práce, až se vdá až... až... Když pak Až přišlo, bylo jako mávnutím proutku pryč. Mnohdy ani nezaznamena, že už ten okamžik nastal, prostě ho sled událostí semlel v každodenní stereotyp.
Děláme to vlastně všichni, pořád se za něčím ženeme, mnohdy ani ne za konkrétním cílem, prostě jen chceme být z aktuální situace co nejdřív pryč. Ale proč? Když se nad tim zamyslíme, tak si okamžik přítomnosti málokdy užijeme, prostě ho přejdeme s tichostí, protože přece čekáme na to Až...
Zkuste se na chvíli zastavit v přítomném okamžiku, vychutnat si ten pocit, že je prostě Teď... a nemusíme na nic čekat, když si uvědomíme, co vše nám tento okamžik přinese, tak máme vlastně mnohem víc než když přijde to Až...
Sedím na zastávce a čekám na autobus, užívám si ten okamzik klidu,který mám jen pro sebe, kdy se zachumlám do teplé mikiny až po uši, pořád ještě cítím novou voňavku, kterou jsem si dnes udělala radost a sleduji vánočně nazdobenou ulici. Je mi dobře, tak nějak klidně dobře a vůbec není potřeba přemýšlet, co bude až přijedu domů. Ano, těším se tam, ale jakmile přijdu domů, nebuto to už žádné Až, zase to bude Teď.
Prostě stačí jen přijmout to, že je Teď a tady a vzít si z toho maximum.
Možná dnes hodně dlouhá úvaha pro mnohé o ničem, ale já si tu chvíli užila a zkrátila tím čekání na autobus.
Pěkný večer :-)