Přání

Nemám štěstí, vždycky si něco přeji a celé se to spíš podělá, než aby se mi přání splnilo...povzdychl si už vlastně ze zvyku, s nekonečně líným stereotypem přijal fakt, že tak to prostě je a on to nezmění.
Zamračenÿ na všechny kolem a nejvíc sám na sebe začal psát první řádky nového dne. Pro něj dalšího ze stejné sady nudných dní, kdy se nic nedařilo, nic mu nešlo a nikdo ho neměl rád.
Předvídal a bál se toho, co přijde. Jak se mu dnes dozajista opět povede polít se horkou kávou, jak nestihne autobus do práce, jak mu šéf zase nadá, jak....děje se to přece vždy,když vstane takhle pozdě. Nikdy by ho nenapadlo že to může být jinak,že to,že se mu přání neplní,to že na něj padá jedna pohroma za druhou,to není tím,že má prostě smůlu. Je to tím,protože si to přeje. Uvnitř sebe, tiše,  nikdo o tom neví, jen on sám.
Ještě jednou se vrátil k zrcadlu a dlouze se zadíval na odraz v něm. Mělo zvláštní patinu, v jednom rohu mírně zvlněné a místy i kousek chybělo. Viděl v něm muže unaveného životem, vlastním nezdarem a hlavně může bez úsměvu.
Zkusil to. Napřed opatrně, ale ani to nebolelo a vlastně se nemusel moc přemáhat,pak o kousek víc, aby s pusou od ucha k uchu hleděl na odraz v zrcadle, na může, kterému září oči a který je připraven udělat dnes spoustu věcí jinak.
       Není to tak, že by se nám přání neplnila, ale mnohdy jsme s svým postojem tak nepřístupní, že ani nemají šanci k nám přijít.
Nejsou to slova jen tak vypuštěná do větru, takhle se to opravdu děje a když se na naše přání jen malinko soustředíme, až s děsivou jistotou zjistíme, že se nám opravdu plní. Mnohdy ne úplně přesně jak by jsme chtěli,  ale plní.
Není nic jednoduššího, než to vyzkoušet. Naco to odkládat po Vánocích, Novém roce, v příštím životě. Právě přítomný okamžik je ten nejlepší čas, kdy začít.
Je čas, začít si přát!
Tady a teď.