Touha

Vrátila se před západem slunce, usmívala se a v ruce držela několik vadnoucích kvítků.
"Jeli jsme motorkou až daleko podél pobřeží a pak jsme slezli po skalách k moři - to byly tak strmé skály ale neboj se, vzali jsme si acid a to člověk nějak instinktivne ví, kam má dat ruku nebo nohu a dole byly ohromné staré stavby, římské nebo co, zbytky přístavu, zbytky zdí a moře úplně modré, až tyrkysove a bílé skály a zelené borovice a na nebi veliké mraky, jako by tam cvalali zdivočélí koně a ve skále, která byla jako hlava nějakého obra, byly otvory a tudy to dychalo, to jsem nikdy neviděla, jak země dýchá, chvíli rychle a pak zase dlouze jako vzduch a tak jsme té skále dávali do úst a nosu kamínky a pokaždé je všechny vydechla a kolem kvetly tyhle květiny, spousta a když zasvitilo slunce, bylo horko. A člověk najednou viděl něco, co se nedá vyslovit, ale co nikdy nezapomene, ten dech země, cvalajici koně na nebi a tu krásu, která je ve všem, v každém stromě, v každém skalisku, v těch vlnách, vsude a člověk se divá sám na sebe, jako na část toho všeho, rozdělený na dvě poloviny, kus života mezi skalami a sám v sobě."
Večer jsme šli po opuštěné pláži podél temného moře, na němž se stříbřila měsíční brázda. Pod starým hradem bylo moře ještě temnejší, měsíční brázda ještě stříbrnéjší a vlny vybíhající na kamenitý břeh, viditelnejsi. Na nebi svítil měsíc, tu a tam mihotalo několik hvězd, vzduch byl teplý a pouze několik desítek metru odtud svítily kavárny, jezdila auta, procházeli se lidé. Po kraji vody, v přibíhajících vlnách, šlo vážně malé děvčátko. Vlny mu smáčely bosé nohy, jeho tvář v měsíčním světle byla bledá, průsvitná, jeho myšlenky v tu chvíli stejně nepostižitelné a neznámé jako skutečnost na jedné z těch nepatrných hvězd svítících v bledé noci. Opodál leželi milenci v nehybném těsném objetí. Moře šumelo, běželo, ubihalo. A uprostřed té prázdné pláže, z dosahu neodbytných vln, vecerela u stolku rodina. Nikde nic, pouze oblazky, moře, noční nebe, měsíc a uprostřed stolek s večeřící rodinou.
Vložila svou útlou ruku do mé, stiskla mi jí a já věděl ze přemýšlí o tom samém, o čem jsem v tu chvíli přemýšlel i já.