Černovlasá Čarokráska

„Neměl bys mi tolik věřit. Zklamu tě. Ublížím, raním, stejně jako všechny před tebou. Nemiluj mě. Budeš plakat.“ To mi řekla před několika lety ona.

„Člověk se vystavuje v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechá ochočit.“ To mě ale zase naučila liška Malého Prince.

To varování mé Čarokrásky bylo štiplavě mrazivé a přitom tolik žhnulo. Bylo upřímné a od srdce. A přesto působilo jako nápis na lavičce „Čerstvě natřeno“ a já si musel sáhnout, že ten nápis nelže. Já se musel spálit, nechat zranit a zklamat, abych poznal, že to se mnou myslela skutečně. Vážně. Jako od té doby žádná.

Jenže já po prvním zasyčení utekl s brekem jako malý kluk, protože to tolik bolelo.

Dnes vím, že to byla jen drobná lekce a já, být zpátky tím malým klukem, nebral bych tu bolístku v potaz a nechal se spalovat od rána do večera. Černovláskou - Čarokráskou se znaménkem, které jí propůjčovalo hlubší půvab a jeden by mohl říct, že ji ubíralo na kráse.
V mých očích tu krásu naopak podtrhovalo a dokrášlovalo.

Jenže já jsem teď tady, ona tam a jistě spaluje někoho jiného.

Šťastný to muž.