Zmýlená neplatí?

Uvěřil jsem a byla to chyba. Jsem hlupák.

Omotala sis mne svým soukaným vláknem jemných pavučinek.
Tvá zdánlivá křehkost a zranitelnost ze mne udělala blázna.
Blázna, který věřil každému Tvému slovu.
Který se těšil na každý Tvůj milý vzkaz.
Byl jsem okouzlen.
Tvou krásou.
Tvou milou povahou.
Tvou skromností.
Tvou moudrostí.
Tvým pohnutým osudem, jemuž tak statečně čelíš.
Chtěl jsem Tě před všemi, kdož ti chtějí ubližovat, chránit ve svém náručí.
Jak jsem se zmýlil.

Měl jsem pocit, že jsem potkal anděla.
Otevřela ses mi, dala nahlédnout do svého srdce.
Stejně tak já Tobě.
Byl jsem šťastný.
Myslel jsem si, že jsem šťastný.

Nebylo to štěstí.
Dnes to vím. Bylo to poblouznění.
Je Ti jedno jestli Petr nebo Pavel.
Chtěla jsi mne použít, využít.
Dnes již vím, že Tvé srdce není ryzí.
Je plné jedu. Jedu, jenž Tě samotnou stravuje.

Vždy jsem choval k ženám úctu.
Nesnížil bych se k urážlivým výrokům.
Než jsem poznal Tebe.
Dnes jsem schopen promluvit k ženě nelichotivým tónem.
K Tobě.
K ženě, která nabízí své tělo komukoliv.
Pro radost?
Z lásky?
Z potřeby?
Ano, pouze z potřeby.
Jako krab poustevník, jenž vezme za vděk čímkoliv, aby splynul s okolím.
Takové ženy již více ve svém životě nechci.
Děkuji Ti za udělenou lekci.
Jsem dokonale zhnusen.