Pravda

Bylo léto, já se toulal sám Prahou a zašel do jednoho baru, protože byl nejblíž a sebranku, která se tam scházela jsem převážně znal. Protlačil jsem se k pultu a roztržitě uvažoval, čí byla tvář , kterou jsem zahlédl venku. Byla to dívka do pětadvaceti let, v indických vyšívaných šatech, přes které měla nepromokavou bundu. Na krku měla kožený obojek, v uších velké náušnice a prizrzle vlasy naježené do afroúčesu. Byla i docela hezká, ale hlavně necim povedoma. Protože jsem nechtěl myslet na nic jiného, ziral jsem na barovy pult a snažil se ji umístit. Tlustá holka po mé pravici do mne strkala zadkem, po kterém se snažil hmátnout bledý kluk, chichotala se a mlsně mu sahala za rozhalenou košili.
Ale kdo byla ta holka? Šel jsem se znovu podívat ven. Bavila se asi s pěti osobami a když mě spatřila zmlkla a rychle se podívala pryč. Zůstal jsem stát vedle a viděl, ze je v rozpacích. Hlavu držela křečovitě odvrácenou. V představách jsem ji svlékl, převlékl, přecesal ale bezvýsledně. Vrátil jsem se k baru a ona za chvíli přišla ke mě.
"Tak se podívej hochu, " přitáhla si mě za košili. " Jestli mě nepoznáváš, tak jsem Cynthia. Jinak se češu - to se stává. Ale když jsem Té nechtěla vidět, tak jsem věděla proč. Jasný?"
"Ne. To se nezlob. " Jak jsem tu pihovatou, docela hezkou tvář..."Snad bych mohl vědět?" S leknutim jsem si uvědomil, ze pláče.
"Mne tě bylo tak líto," vzlykala. "Nezlob se, když jsem Té uviděla, ztratila jsem hlavu. Jsem svině. Teď jsem trochu opilá", přiznala se a hmatla po mé sklenici. "Ale je mi to strašně líto, fakt. Já to věděla od samého začátku. Ale budeš mě nenávidět..."
Zpozornel jsem.
"Já Té mohla varovat , ale to bych zas byla svině vůči ní, chápeš?"
"Moc ne."
"Oni Ti nechtěli ublížit. Musíš mi věřit".
"Kdo, co? Prosím Té, vyjádři se!"
"No Lucie a Marek přece. Chtěli se vzít, ale Lucie se bála, ze Ti ublíží, taky se bála, ze ji budeš přemlouvat, proste na to neměla nervy, chodila se ke mne vyplakat, byla úplně bezradna."
Začínal se mi stahovat žaludek a trnulo mi celé tělo. "Já ji měl strašně rad" řekl jsem. "Pořad mám."
"Měla té taky rada." Zamyslela se. "Ale dělal jsi asi chybu. Měl jsi ji vic hlídat."
Zavrtěl jsem hlavou . "To nešlo. Nesnesla omezování."
"Každá ho potřebuje. Jinak si připadá nahá, vydaná napospas."
"Myslel jsem, ze je jiná. Úžasně hodna holka, pro každé počasí, ale najednou jí pokoj s kuchyni , řekne víc než Cannes, Londýn, New York dohromady. Lucie. Možná to takhle neviděla."
Cynthia pokrčila rameny. " Možná sama neví jak to je".
Čas ničí všechno. Nás živé jako mrtvé před námi a narozené po nás. Čas je tím duchem, který věcně popírá. Verweíle doch. Žádný duch země to přání nevyslyší, protože smyslem jeho trvání je odpovídat ne. Jediné vzpomínka muže vyrvat okamžik jeho moci a uchovat ho navždycky.