Jeden den

Kdysi jako chlapec pozoroval v noci žáby v mělké vodě mezi rákosím a zděsil se jejich křečovitych, téměř lidských pohybů. Cely rybník zněl vytrvalým, chraptivym kuňkáním. Tehdy se mu zdálo, ze v noci, pod nesmírným hvězdný nebem se odehrávalo to, co sviralo jeho srdce, jeho slabiny, na dosah ruky a přece nepřístupné, nedosažitelné.
"Jsme i nejsme" řekl a zavřel oči. Z polštářů, z lehké přikrývky, dokonce i z vlažného, příjemně chladiveho těla po jeho boku, vystupoval spánek, zatemňující mu mozek.
"Za vecera vystupují z řeky Limpopo smrtonosne páry" vzpomněl si na citát z Verna.
"Nespi" řekla. "To není odpověď. Kdyby ses zeptal Ty mne, řeknu rovnou : Nejsme. Ty víš, čemu věřit?"
"Vím" zamručel.
"To není pravda . Každá jistota je nesmysl".
Nejasně si uvědomil, ze mu položila hlavu na prsa a celá se k němu přivinula. Objal ji a poslední myšlenka, kterou zaznamenal, byl údiv, jak je nesmírně malá a lehká.
Probudilo ho oslnivě bílé ráno, pronikající zaclonami a připomínající jitra mezi ledovci.
Byla již vzhůru a pozorovala v zrcadle svou tvář, na které tato ani jiná noc nezanechala dosud stopy.
"Je mladá" řekl si zlostně ale pak si vzpomněl na pocit rozkoše při styku s jejím tělem a takřka ihned na zlost zapomněl.
"Ztratil jsem hlavu " řekl si a lehkomyslnost se tím stala přijatelnější.
"Tak co?" potřásla hlavou. "Nemělo by se vstavat? Venku je nadherně, jdeme k moři. "
Od deseti hodin leželi vedle sebe na horkem písku, který pálil do beder, jako bys hodil ledvinky na pánev a dodatečně se seznamovali. Obdivoval její tvář, vlasy, její nohy. Oba si byli nepříjemně vědomi, ze jim těla na okamžik překážejí a trochu zahambeně, nejistě se omlouvali.
Pozoroval ji jak plave v moři, vychází z vody, do hněda opálená. "Jak dlouho mi ještě bude patřit její úsměv? " proletelo mu hlavou spolu s pocitem, jaký míval, když někdy na jaře spatřil vycházet z lesa laň. Co udělat tváří v tvář takovému množství nevědomé ladnosti? Nevnimat? Vzdát se touhy vlastnit? Nebo se pokusit o cokoliv za každou cenu?
Ale stačil nepatrný pohyb a laň zmizela dlouhými skoky v houští.
"Jsou veci, kterých se člověk nikdy nezmocní" pomyslel si rozjitřeně.