Čas

Někdo časem zmoudří, někdo věří dál pohádkám o živě a mrtvé vodě. Co je lepší? Nevím. Jsem zde, odkud jsem vyšel, stejný i jiný, jako ty domy, veci a stromy kolem. Prosáklý vlastním životem, který si neustále vybírá a mění. Potřebné schovava, nepotřebné zahazuje. Na smetišti mezi zlámanými židlemi a střepy se povalují uschlé věnce s nápisem "Nezapomenu". Ráno jsme přešli most a stoupali uličkami ke starým schodům, po kterých jsem tak často chodil. "Tady bydlím " zastavila se. "Támhle nahoře." Okna vysoko pod střechou byla otevřená a v truhlících kvetly pelargonie. Zvolna, namáhavě, pronikal do mého vědomi údiv. "Jak to, ze jsme se nikdy nepotkali?" "Nevím ," odpověděla bez zájmu. Pak se usmala. Asi na tom skutečně nebylo nic zvlášťniho. Jistě mnohokrát, když jsem stoupal do schodů, běžela proti mne nebo si hrála v koutech s ostatními dětmi. Nebo seděla na dlažbě před domem. A nikde se nic nezachvelo, žádná myšlenka, zadny cit. Prohlizela si odrene koleno, možná vzhledla, když slyšela mé kroky a podívala se kdo jde kolem. Mezi mnou a jejím pohledem byly roky, netušené, neskutečné, oddělovaly nás stejně jako široká řeka dva vzdálené břehy. Ale naše dva časy, které se setkaly, musely nutně mít každý jinou rychlost. A jednoho dne, až zase vzroste vzdálenost ze dnů na týdny a z týdnů na roky, musí přijít okamžik, kdy na schodech, na ulici, na náměstí někdo zdvihne hlavu a někdo se ohledne. Teď možná někde spi nebo se usmívá, slyší, odpovídá ale je to jinde, v jiném čase. Je v minulosti, v budoucnosti, pouze v současnosti se ztratila. Možná se ještě nenarodila, možná se tak stane za rok, za pět let, ačkoliv důlek, u kterého si hrála, je zde. Dva okamžiky jako dvě bytosti: sotva se setkaly, čas je rve od sebe. A jakmile vešly do minulosti, splynou i když se nesesly. Snad byla produktem doby, krásné, dětinske, plné volnosti, byla prostředníkem, který mi umožňoval nebýt divakem ale ucastnikem, byla kličníkem a průvodcem. Nápisu nad branou, kterou se vstupovalo, si povšiml Dante. Já ne.