Čubka Simona

Simona je čubka, rajda, coura, štětka, děvka, šlapka, běhna a mrdna. Ze začátku jsem se s ní hádal, že takhle o mladé dámě nemluví, nicméně postupem času mě přesvědčila, že pravdu má ona, nikoli já. Tvrdí o sobě, že se v noci doma k posteli připoutává řetězem, aby se ráno neprobudila promrdaná a v cizí posteli. Vytahovala se, že má své prsty na kundě devadesát procent času, kdy tam nemá ptáka, měla při tom prsty na kundě a nervózně třepala oběma nohama. Říkala, že mrdá častěji, než jí, čemuž odpovídala její poměrně sporá tuková vrstva. Také řekla, že její kunda nevysychá, což doložila tím, že když se zvedla, byla pod ní vlhká mapa a kalhotky měla celý zrousaný. Takže jsem se rozhod, že s ní mrdat nebudu. Ať má vztek.

Sedím v křesle a čekám, až štětka Simona vyleze ze sprchy. Chci, aby přilezla po čtyřech doprostřed místnosti, aby na sobě měla potrhaný triko a červený kalhotky, ve kterých přišla, aspoň dva dny nošený, a se svým červeným obojkem v hubě. Přilezla a čeká. Čumí na mě. Nevšímám si jí. Vstanu a jdu se podívat do koupelny. Pak se vrátím zpátky a posadím se.

Zapálím si doutník.
Štětka Simona vejrá, nehýbe se.
"Teď půjdeš zpátky a ten ručník, cos hodila přes vanu, pověsíš tam, kam patří."
Štětka Simona se na čtyřech otočí a odkluše do koupelny. Za chvíli se vrátí, obojek pořád v zubech.
"Teď půjdeš uklidit mejdlo, cos nechala válet ve vaně."

Vyráží. Jdu si do kuchyně něco nalít.
Když se vrátím, čeká zas uprosřed místnosti.
"Klekni si přede mě, couro."
Nasazuju jí obojek.
"Běž si pro šátek na oči."
Štětka Simona se vydá do ložnice, kde se chvíli štrachá ve skříni. Vrátí se se šátkem.
"Uvaž si ho."
"Ruce."
Dá ruce před sebe.
"Za záda."
Vytahuji z kapsy kalhot želízka a házím je na podlahu za ni. Cukne sebou, jak se lekla.
Jdu do ložnice a otevírám skříň. Přehrabuji se v pomůckách. Slyší to. Bojí se. Beru do ruky rákosku a párkát s ní švihnu do vzduchu. Pak vezmu košík s kolíčky a párkrát s ním hrknu.

Vrátím se k ní. Přitáhnu servírovací stolek a rozložím na něj, co jsem si přinesl. Šňůru, svíčku, sirky, rákosku a kolíčky. Svíčku zapálím.

"Na co myslíš, couro?"
"Na mrdání. Na tvrdý mrdání tvrdým ptákem na tvrdý posteli. Na vlhkou kundu a zpocený tělo. Na chvění a zmítání. Na sperma vytékající z kundy. Na sliny vytékající z pusy..."
"Dám ti teď kolíčky na bradavky," přerušuju ji.
Vezmu do dlaně jedné ruky její pravé ňadro. "Jeden." Přes tričko umístím kolíček na její bradavku.
Zasyčí ale nepohne se.
Nechám ji čekat.
Dlouho.
To je nejhorší.
"Na čtyři, čubko!" Změna je život.
Poslušně zaujímá pozici.
"Lehni, štětko."
Zaskučí bolestí, když přimáčkne kolíček na své bradavce prsem k zemi.
Snaží se nezalehnout ho plnou vahou.
"Dej ruce za záda." Má to marný.
Zacvaknu jí na zápěstích želízka.
"Nohy od sebe."
Pozoruju ji. Chvěje se. To je dobře. Správná čuba se má trochu třást.
Stoupnu si obkročmo nad ni.
"Je ti zima, děvko?"
Zavrtí hlavou.
"Je ti zima, děvko?"
"Není," hlesne.

Dřepnu si. Strhnu šátek z jejích očí. Chytím její vlasy a zatáhnu. Kolenem současně přitlačím její lopatky k zemi.
"Vyplázni jazyk, čubo." Jakmile uposlechne, dostane další kolíček na špičku jazyka.
"Až se tohohle zbavíš, pomůžu ti od toho na cecku."
Snaží se. Potichu huhňá při tom, jak se pokouší protáhnout jazyk mezi zuby tak, aby se zbavila bolestivého sevření kolíčku. Nejde to. Zkouší zasunout jazyk co nejvíc do pusy, aby mohla stiskem zubů kolíček rozevřít. Ne, ani to nejde.
"Hoď sebou, kurvo."

Kolenem jí tlačím do zad, za vlasy zvedám její hlavu ze země. Pustím ji. Vyjekne bolestí, kterou způsobila své týrané bradavce při tom, jak se snažila nepraštit bradou do země.

Rozvzlykala se.

"Mysli na to, jak mrdáš. To ti pomůže, děvko. Představuj si ptáka, který projíždí tvou nenasytnou díru. Soustřeď se na to, jak tvá růžová rodidla ustupují a dělají místo čuráku, který se dere tvými vlhkými útrobami. Šuká tě zezadu. Stojíš prohnutá v zádech. Na špičkách. Rukama se pevně držíš okna. Máš ho tam, od špičky po koule. Mysli na to, jak do tebe mydlí. Tvá prsa rytmicky narážejí do parapetu." Ta poslední věta ji vrátila do reality. Zavyje.

Škubnutím za vlasy a jednu paži ji převracím na bok. Skláním se těsně k jejímu obličeji.
Po tváři jí stéká slza.
Její pohled je plný naděje a prosby.
"Ne. Nepomůžu ti. Líbí se mi, když trpíš a nemůžeš s tím nic dělat. Kdybych ti teď pomoh, nebudeš mít zítra na co vzpomínat. A to já nechci."
Zblízka vidím, jak jí z úst stékají v lepivých cancech husté sliny. Provrtává mě čubčíma očima.
"Plofím," šišlá s kolíčkem na jazyku.
Chytnu rukou její tričko na břiše a prudce škubnu. Kolíček sjede z její bradavky a vystřelí přes půl místnosti. Simona bolestí zařve a nějakou náhodou se jí tak podaří zbavit se i kolíčku na jazyku.

"Na kolena, couro."
Limitována rukama spoutanýma za zády se s obtížemi zvedne na kolena. Hubu má oslintanou, v očich slzy.

"Vyplázni jazyk."
Nic. Hmmm.
"Vyplázni jazyk, štětko."
Nic.
"Vyplázni jazyk." Praštím ji dlaní ze strany přes levou kozu.
"Dělej!" Ještě jednou a znovu.
"Vteřina čekání, minuta kolíčků na obou ceccích."
Vyplázne jazyk.
"Hodná čuba. Nech ho venku."

Poodcházím od ní. Klečí s vyplazeným jazykem. Prudce dýchá.
Nespouští ze mě oči.
"Hlavu na zem. Tu hubu múžeš zavřít."
Poslušně se sklání k zemi.
"Zůstaneš tak, jak jsi. Přijdu za chvíli."

Odcházím a zavírám za sebou dveře. Nic jí po tom není, ale musím si to jít udělat. Jinak bych jí ho tam musel za chvíli vrazit. Ale já ji šukat nebudu.

===========================

Myslím na ni, když si zamyšleně jezdím dlaní přes žalud. Představuju si to čvachtání její kundy nebo jejích úst. Představuju si, jak obrací ty své krásné oči v sloup. Jak se její vagína při orgasmu křečovitě svírá kolem mého ptáka a ona při tom zadržuje dech. Vybrindám se na zem a hodím na to ručník.

Zapnu si kalhoty a jdu zpátky k Simoně.

Odemknu její pouta. Stoupnu si před ní s zatažením za vlasy jí naznačím, že se má zvednout.

Obejme mě rukama kolem boků a obličej přiloží k mému klínu.

Chvíli tak mlčky a bez hnutí klečí. Pak zvedne oči ke mně. Dlouze se na mě dívá.

"Jak to děláš? Umíš bejt tak studenej a tak surovej. Při tom mi zase tolik neubližuješ."
Cokoli řeknu bude trapné. Tak zkusím mlčet.
"A navíc mě ani nešukáš." Pořád se mi dívá do očí. Zkouší mě číst. Zkoušet může. "Každej jinej na tvým místě vždycky kouká, jak a kam by mi ho narval."

"Jednou ti ho tam narvu. Neboj se." Nebo jsem to radši neřekl nahlas?