Den v Tokiu

Vídáme se s Juki často, ale ne denně. Je někdy tak unavená, ze spi do tří a v osm už musí být v práci. Když jsou slabší dni, muže odcházet dřív, a to buď pro ni chodím na Sindzuku, nebo čekám na Haradzuku, na hlavní třídě a hraji pacinko. Úžasné uklidňující zábava. Trochu se to musí umět, trochu se musí mít štěstí. A hodně záleží na tom, jak je který hrací automat serizeny. Protože tady není říše absolutní poctivosti.
Večer jsem šel pro Juki na Sindzuku. Už jsem si na její kimono zvykl jako na kostým herečky po představení v šatně. Ale stále mne naplňovalo zbožným obdivem. Ostatně cely nás vztah byl současné blízký i vzdáleny.
Hleděl jsem na ni jako na umělecké dílo, vědomě jsem se nechal okouzlovat její krásou a jejími pohyby, ale to všechno jsem musel zapomenout, když se svlékla a klekla si vedle mne, protože nemohu spojit fyzické vzrušení s Donatellovou Madonnou . Ani s vážnou hudbou. Jsou to pro mne dva světy, neproniknutelně od sebe oddělené, vzájemně se vylučující .
Večer, když jsme byli sami, jako by se rozsvitilo červené světlo a Juki se změnila v necudnou školačku. Všechno ji vzrusovalo, rychle, udychane vyslovovala své fantazie, stále častěji opakovala tatáž slova, oči se ji rozšířily, jako by sledovala nepopsatelne děje a pak se dlouho, nezadržitelně chvela znovu a znovu doznívající křečí. Nato pro mne vstoupila znovu do dřevorytu, do obrazu, do chramoveho výklenku.
Byly to nezapomenutelné, neopakovatelné okamžiky a přesto jsem nikdy neměl pocit, ze jsme dvojice. Juki ke mne sestupovala na tatami v malém pokojiku druhého poschodí z jiného světa a znovu se do nej vracela. Věděl jsem, ze ji nemohu mít ani kdykoliv, ani jakkoliv dlouho. Její zivot mimo mne jsem neznal. Byl jsem vděčný za každý okamžik, za každou noc, protože jsem nevěděl, která bude poslední,