Bolest a slzy domininy

Tak si tak v duchu promítám divočiny, u kterých jsem se stačil za posledních pár týdnů vyskytnout, přehrávám si v v hlavě tam a zpátky ty nejpovedenější momenty. Před sebou mám načatou láhev portskýho, tak sladký si to vzpomínání dělám. Zrovna přepínám mezi dvěma kapitolami toho mého šestákového života, když si všimnu, jak můj menší telefon mlsně zavrněl a rozsvítil display. Přišla zpráva. "Jsem Irena. Můžeme se dnes večer setkat? Napiš kde." Kontroluji, že je v klubu volno, zadávám rezervaci a odpovídám jí: "Za půl hodiny." A připojuji adresu, na kterou zároveň také vyrážím.

Nespěchám, mám to pět minut.

Rozsvítím, zkontroluji, že je všechno na svých místech, připravím dvě skleničky k mé láhvi porta, kterou jsem vzal s sebou. I tak je přede mnou skoro dvacet minut čekání.

Přichází zpráva, že je na místě. Jdu pro ni nahoru. Otevírám dveře a ona beze slova proklouzne kolem mě. Zavírám za námi a sestupuji před ní po schodech. Je to kus, co jsem zatím stačil postřehnout. Je vyšší než já, patrně by to tak bylo i bez vysokých podpatků červených kozaček, na kterých se pohybuje zcela přirozeně, očividně je na ně zvyklá. Na sobě má krásný dlouhý světlý kožich, přes rameno červenou kabelku. Odvádím ji do předsíně klubu a pomáhám jí odložit si. Pokynu jí ke dveřím do společenské části klubu a otevírám jí dveře.

Ona vstupuje a sedá si do jednoho z křesel kolem nízkého konferenčního stolku. Já postavím na stolek láhev a sklenice. Naliji sobě. Posunu druhou sklenici blíž k ní. Přikývne. Naplním tedy i její skleničku a posadím se naproti ní. Sedí opřena, s rukama na područkách křesla, hlavu vztyčenou, nohu přes nohu.

"Jsem Irena. Domina."
Mlčky přikyvuji. Vypadá fakt dobře. Blond vlasy. Krátké, ale ne příliš. Výrazné lícní kosti. Úzké štěrbinky očí. Pichlavý pohled. Úzké rty, koutky úst lehounce dolů. Štíhlý krk, holá ramena a ruce prozrazující aktivní životní styl. Červený kožený korzet a krátká černá sukně.
"Četla jsem tvé články."
Hraje si se skleničkou. Krouží s ní chvíli po stole, pak ji vezme prsty za stopku a přblíží ji k svým ústům. Kýve jí pozorujíc hladinu temné tekutiny.
"Myslela jsem, že budeš vyšší."
"Proč jsi za mnou přišla?"
Dívá se mi mlčky do očí. Napije se a odloží sklenku. Chvíli s ní krouží.
"Chci od tebe, abys mě seřezal."
Beru do ruky svou skleničku. Napiji se. Zaujímám v křesle stejnou pozici jako ona, jen si navíc opřu i hlavu.
"Doufám, že nevěříš na tu blbost, že si má dominant vyzkoušet submisivní roli."
"Tys to někdy udělal?"
"Samozřejmě že ne. A dělat to nehodlám."
"Ne. Nevěřím. Ale potřebuju cítit bolest." Rozplétá své nohy a předklání s v křesle. Ruce dá do klína.

"Stopy?" ptám se.
"Jen zadek."
"Prsa?"
"Tabu."
"Krev?"
"Nevadí. Ale nedávej si to za cíl."
"Nadávky?"
"Když tak si řeknu."
"Stopka?"
"Třeba: "Pust mě.'"
"Nástroje?"
"Bičík, rákoska, plácačka. Nechci důtky."
"Ještě něco?"
"Povedu si tě. Nedávej mi roubík. Nesnaž se mě lámat, ovládnout, ponížit. Chci jen bolest. Nejsem tvoje děvka."
"Rozumím. Dál?"
"Chci do klády. Nebudu se svlékat."
"Do koupelny se jde z chodby. Jdi se připravit. Pak přijď do mučírny. Budu tam na tebe čekat."

Za deset minut přichází za mnou. Neodložila si vůbec nic. Ani se moc nerozhlíží a jde rovnou ke kládě. Připojuji se k ní. Zvedám horní část. Ohýbá se v pase a vkládá do prohlubní ruce a hlavu. Zavírám ji a zajišťuji. Na šíři ramen rozkročené nohy jí zavírám do spodní klády. Zvedám spodní okraj její krátké sukně a zasouvám na jejích zádech pod korzet.

"Můžeme začít?"
"Nejdřív plácačkou. Pak jezdečák. Řeknu kdy."

Jdu si vybrat nástroj. Všechny jsou pověšeny na věšácích nebo položeny na policích na zdi přímo před ní. Vidí tedy naprosto přesně, co ji čeká.

Volím pružnou koženou plácačku asi tak loket dlouhou na dlaň širokou. Přesouvám se za ni. Vyčkává bez hnutí.

Odhaduji, jakou silou bude nejlepí začít. Zkusím to s intenzitou rozehrávacího tenisového returnu. Budu střídat půlky, patrně po čtvercích levá dolní, pravá horní, levá horní, pravá dolní. Prvních dvanáct řekněme v rytmu Čajkovského prvního klavírního koncertu. Ten bychom si vlastně mohli pustit, říkám si. Pak zrychlíme.

Lovím na iTunes toho Čajkovského a připojuji se přes Bluetooth k reproduktoru.

'Tadadadam! Tadadadam. Ta da da da.'
Jakmile se ozve piáno, přidám se k němu.
Plác, plác, plác, plác.
A tak dál.
Udržuji sílu úderu, o rytmus se stará Londýnská filharmonie.
Zrychlujeme.
Už začala pohybovat zadnicí. Ale neuhýbá, nene! Nastavuje, přistrkuje. Našla se v tom vzorci a natáčí zadek částí, která je právě na řadě, vstříc ráně. Zadek jí spokojeně rudne.
Ještě pár taktů a změním nástroj. Beru pletený jezdecký bičík zakončený ještě celkem milosrdné velikou úderovou plochou.
"Dobře," přitaká ona. Podle očí zatím v pohodě.

Teď půjdu už jen levá, pravá, budu trochu měnit misto dopadu, ale budu se držet na nějaké ploše pivního tácku na každé půlce. Zatím to vypadá, že se umí napojovat na pravidelnost, tak toho využijeme na cestě po laně nad propastí. Takže držet rytmus, přidávat skokově, ale zvolna a po vždycky po nějakých deseti ranách. Jdeme na to.

Nový rytmus chytá po dvou taktech a její zadnice mu přitakává. A rudne stále víc. Slyším ji spokojeně zavrnět, ale brzy přestala, zjevně ve chvíli, kdy si uvědomila, že to dělá a že je to slyšet. Jednou rukou trochu zesílím hudbu, aníž bych přerušil výprask.

První zvýšení intenzity způsobilo, že začala o něco více přirážet. Pumpuje zadkem, co jí kláda dovolí. Po dalším začala výrazněji dýchat v rytmu ran. Zkusil jsem jednu ránu vynechat. Zavrtěla zadkem do stran, evidentně na znamení nesouhlasu. Jo, trefil jsem to, je rytmická. Dal jsem jí mezi ostatními jednu ránu výrazně větší. Stejný, ještě patrnější výsledek. Aha. Malinko uberu výkon, aby mohla naskočit zpátky na vlnu. Už je tam, začala zase přirážet. Komunikuje bezvadně. Dobře se mi s ní dělá, říkám si pro sebe.

Zvyšuji postupně sílu až do chvíle, kdy začala mělce a v rychlém tempu vydýchávat bolest mezi ranami. Nechal jsem ji čtyři, pět taktů na téhle úrovni, než jsem nardinoval přestávku.

Uložil jsem bičík, čímž jsem si poskytl příležitost prohlédnout si, jak na tom je v obličeji. Trochu zadýchaná, oči, kterými si mě zkoumavě prohlíží, jí už začaly vlhnout.

"Pět minut," oznamuji jí. Přikyvuje a uvolňuje se. Jdu si vedle cvaknout. Nedá mi to a když už jsem mimo její zorné pole a doslech, vyndám penis a trochu si s ním pohraju. Zatím se mi to rande dost líbí.

Vrátím se. Podívám se zblízka do jejích očí. Několikrát přikývne. Beru do ruky rákosku a podržím ji na chvíli před ní. Prohlíží si ji. "Můžeme. Nejdřív trochu uber. Nakonec můžeš ty silný zrychlit, ale možná to nebudu dávat. Kdyžtak to zase přibrzdi. Drž mě na vlně." Neříkám na to nic. Prohnu před jejíma očima párkrát rákosku, dvakrát jí švihnu do vzduchu a vracím se na pozici za ní.

Teď už to bude jenom forhend přes obě půlky, rány postupně shora dolů, pět bude asi ten počet, a pak zase zpátky. Zesilovat plánuju uprostřed každé vlny, takže uprostřed zadnice, když půjdu zdola nahoru.

A jdem na to. Ještě teda zařadit po Čajkovském Beethovena, když už jsme u těch provařených pecek, Měsíční sonátu, to navodí trochu jiný druh napětí. Tak už.

Po deseti kolech, padesáti ranách, už ji řežu docela silně. Už jsem se rytmicky oddělil od hudby, jak zvyšuji sílu ran, snižuji jejich frekvenci. Žena v kládě už odhodila ostych a na každou ránu začala reagovat nejprve syknutím, poté přešla na heknutí a teď už si pokaždé trochu zařve. Intenzita zakoušené bolesti už jí nedovoluje nastavovat zadek ranám jako na začátku, sebezáchovný pud ji přeci jen nutí být poněkud defenzivní. Chápu.

Dávám si veliký pozor, abych si ji držel napojenou. Mám pocit, že si toho je vědomá a snaží se mi alespoň zvuky, které produkuje, naznačovat, že za hradbou vizuálu týrané ženy si dopřává docela příjemnou endorfinovou koupel.

Jdu se na ni podívat. Oči ubrečené, slzy ve tváři, rty jí trochu natekly. Pohybuje jimi. Skláním se blíž k ní. "Seřež mě. Je mi krásně. Rozsekej mi tu prdel. Dělej! Pojď!"

Vracím se za ni. Napřáhnu a švihnu. Dal jsem do toho všechno. Zavřeští. Ohne se a skrčí nohy, co to dá. "Ještě! Dělej!" Tak jo. Proč ne? Dám ji druhou takovou. Po té první už naběhlo pěkné jelito, rudé a vystouplé, s jasným ohraničením. Zase zavřeští a zazmítá se. O něco méně než před tím. Dám ji dalši a pak hned dalši. Počkám. "Ano! Ano! Ano! Chci!" Přerývaně mě povzbuzuje sice plačtivým, ale odhodlaným hlasem, ve kterém je slyšet vzrušení.

Začnu ji znovu řezat. Nelítostně a hrubě. Téměř plnou silou, mocně se napřahuji. Držím rytmus dvě rány za sekundu. Po dvaceti vidím, jak její zadek natéká. Je linkovaný fialovými šrámy, ty poslední už jsou snad i krvavé.

"Jo! Tak! Takhle to dělej. Dál!" Povzbuzuje mě pokaždé, když na chvíli přestanu. Odhaduji, že dostala snad sto těžkých ran.

"Mrdej mě," zaslechnu najednou.
"Zopakuj to?" Nepřestávám ji bít.
"Mrdej mou kundu. Opíchej mě."

Odhazuji rákosku, osvobuzuji svůj ocas a vrazím ji ho tam. Je tak mokrá, že rovnou projedu až na dno. Chytím ji za kyčle a začnu přirážet. Střídavě řve a střídavě vydává hrdelní tón přerušovaný každým mým přírazem. "Mr-dej-mě! Mr-dej-mě! Mr-dej-mě!" Šukám ji vší silou, stejně jako jsem ji před chvílí mlátil rákoskou. Nevydržím dlouho. Naštěstí se začíná propínat. "Aaaaaáááááááááá! Ááááááá!" Její kunda mocně zapulzuje na mém ptákovi a ona se za zvířecího řevu udělá. Vytahuju z ní ptáka. "Pojď sem!" Hádat se nebudu. Stavím se před ni. Ona otevírá pusu a hypnotizuje můj žalud. Udělám pár temp a už ji krmím svou mrdkou. První cákanec sice schytá pod nos, ale druhý až zasáhne její měkké patro a zbytek zaplní prohlubeň, kterou vytvořil její jazyk, a zvolna stéká do hlubin jejích úst. Polkne a pokusí se polapit můj penis. S tím jí rád pomohu a nechám ho zmizet za branou jejích rtů. Žíznivě vysává zbytky spermatu. Protahuje to, jako by se nechtěla nechat dostihnout realitou. Konečně ho ochablého pouští. Uvolňuji její nohy a pak ruce. Podpírám ji na cestě k lavici, na kterou s úlevou usedá. Ten první kontakt zubožené zadnice s deskou lavice ji překvapí až k výkřiku, ale únava a nespolehlivost nohou se projeví jako silnější argument. Nakonec si tedy sedne.

Vypadá překvapeně a šťastně. Vypadá teda kromě toho i dost hrozně. Sedíme vedle sebe mlčky a bez hnutí.

Po pár minutách mlčení přeruší ona.
"Nejsi první, komu jsem se takhle svěřila. Nikdy mi to nedalo, co jsem chtěla."
Podávám jí sklenici s vodou. Vděčně ji přijme a napije se.
"Nezkoušel jsi mě ovládnout. Byls trpělivý. A poslouchals mě, i když jsem nemluvila."
"Skoro jsi nemluvila, to je pravda. Ale přesto jsi mi pořád jasně dávala najevo, jak na tom jsi. To je důležitý."
"Asi jsme oba stejně dobří."
"Jo, o tobě se to taky říká."
"O kom? Nejmenuju se Irena."
"Vím to. Jsi Denisa."
"Jak to?"
"Číslo mobilu. Měl jsem dost času, nežs přijela."
"Dost času na co?"
"Tvůj profil, tvé inzeráty, reference, blogy o tobě, recenze."
"Recenze?"
"To ty neznáš?"
"Ne. A vážně jsi se díval i na můj profil?"
"Na všechny, které jsem našel."
"A proč?"
"Abych se mohl připravit, potřebuju vědět co nejvíc."
"Tak to by mě nenapadlo."
"Já vím, dominy se moc nepřipravují, co? Můj profil jsi nečetla."
"Jako to víš?"
"Neříkala bys, že sis myslela, že jsem vyšší."
"To už ani nevím."
"Z drobných střípků složíš víc, než bys myslela."
"Půjdu se dát dohromady."
"Počkám v salonu. To je tam, co jsme začli."
"Fakt si to nechceš příště prohodit?"
"Fakt ne."