Le pont entre deux personnes

Mládenec po několika dnech jízdy sesednul ze svého zelenkavého traktoru a zastavil. V dálce uviděl malou vesnici. Víska malá, spojena mostem poloostrova, kde rackové štěkali celý den a útesy byly mořem omývány dokola. Dostal žízeň. Tu pěše on pokračoval k vísce malé, kde vody napít by se mohl, v tom kraji lidovém. Prý vyhlášený záhon zelí a paprik, hojnost všeho měli, tak vydal se cestou tam, když na mostě potkal ženu. Ona v bocích mladistvá byla a v rozpuku, krásou zrající. Ona snědá byla a oka jak jeho věrný traktor zelenkavá měla a měla velkých řas a vlasy její až pod zadek. Ona svůdkyně se zdála být zepředu, tak zezadu. Jímavé chůze byla a také tradiční výchovy zdála se mu být, že oděna byla v bohatém černém šatu dvojích suknic, kterých na sobě nesla.

Tu chuť mrdat jak pes u mladíka vzrostla a tak spěchal za ní hned. Ona krásná žena ke krokům jeho se otočila, a i když neznala jej, přesto dala mu zjevit: Otáčím se k Tobě, mrdavý mladíče, přestože doposud jsem muže neměla, vždy jsem se vysmekla ze zalíbení a s nikým jsem doposud doopravdy nepíchala. Jsem umytá a všude krásná, a přes prudké slunce, horký vzduch, jsem příjemně vonící, mé oholení je jen lehce z krajů. Pro Tebe mám vše čisté. Pojď, od této chvíle jsem už jen tvá.

Mladík nečekal, více přiblížil se k ní a zastavil se sotva na vzdálenost pouhého oka. Pohledem najevo ji dával, že není mu lhostejno jejího zjevu, že něco cítí. Traktor v dálce na mostě chladnul a mladík již prsty své nořil k její kráse, řka: Oh lá lá, tys nádherná, Já unesený tebou se cítím v tomto lidovém kraji. Nemohu jít dál, má jediná.

Chladivý vánek.

Nekonečné proudění vln šumělo v mořských šumácích a k cítění ve vzduchu byla sůl, s pískem mletých lastur, když jejich tváře se dotkly. Líc na líc a ruku v ruce drželi se jeden druhého. Jen společné kroky a pomalé žití až do konce dnů.

Rackové dodnes tam poletují, tančí a štěkají.