Klimatizace

Klimatizovaná skutečnost prosycená informacemi se stává nedýchatelnou, píše francouzský filozof Gilles Lipovetsky a nemyslí to nijak pozitivně. Naznačuje, že moderní městské prostory zabraňují lidem setkávat se, spočinout v rozhovoru, posedět, podumat, nechat se vzájemně duševně přestoupit. Že všechny ty obchodní centra, letištní haly či podzemní parkoviště podněcují lidi k pohybu, realita se stala tranzitním místem, ne místem, kde se dá zůstat.

Gilles Lipovetsky však nežil v mém časoprostoru, když to psal. V mém časoprostoru je již několik dní město rozpálené na 36 stupňů. Kdokoliv mě kamkoli volá, ptám se, jestli je tam klimatizace. Pokud není, pozvání nepřijímám, mám totiž ověřeno, že je nad moje síly vypadat důstojně a komunikovat příčetně pokud rtuť teploměru opustila čárku 30. Místem, kde se dá zůstat, je jen místo, kde je klimatizace. Máte to jinak? Gratuluji, nejste rozmazlené padavky jako já.

Stojím na chodníku, sice ve stínu, ale i tak se mi podpatky boří do roztékajícího se asfaltu. Po zádech mi stékají kapky potu, jazyk se mi lepí na patro, z posledních sil konverzuji s náhodně potkaným známým. Musím projít ještě několik ulic a moje dnešní expedice do exteriéru bude skončena. Známý se nabízí, že mě odveze autem, má to po cestě.
"Máš klimatizaci?" ptám se.
"Jasné,"usměje se. "A parkuji ve stínu."
Nastupuji do auta a přes horkem rozechvělý vzduch pozoruji otvory, kterými na mě má proudit studený vzduch. Asi mám halucinace, protože mám pocit, že vzduch je teplý. Podívám na displej a tam je navolených 33 stupňů Celsia.
"Můžeš tu klimatizaci nastavit tak, aby chladila, prosím?" řeknu.
"Je nastavená." řekne on.
"Je tam 33 stupňů." řeknu já a snažím se, aby mé hlasivky vydali toto upozornění zcela věcně, asi jako když se pilotovi vojenského letadla ozve do sluchátek hlášení, že mu hoří motor.
"Venku je 38, tak tady je 33, rozdíl mezi venkovní a klimatizovanou teplotou by neměl být větší než 5 stupňů, jinak můžeš dostat zápal plic." řekne mi ten dobrý člověk.

Dívám na jeho úsměv, ale nic, co by se podobalo výrazu herců ztvárňujících v televizních seriálech zvrhlé sadisty, tam nenacházím. Myslí to bohužel upřímně.
"Nebude ti vadit, když ti tu tak potichu nenuceně umřu?"zeptám se.
"Proč?"
"Proč asi?"
"Ale pak na mě na plicním nenadávej." řekne on a nastaví termostat na milosrdnějších 25.

Zatímco se auto ochladí, tak už vystupuji. Cestou domů si vzpomenu na přítele mé kamarádky bydlícího v bytě s klimatizací, který tu klimatizaci vypínal z důvodu svého ekologického náboženského přesvědčení. Nepomáhaly ani prosby ani hrozby, ani přísahy té jeho přítelkyně, že jakmile zapnou klimatizaci a byt se trochu ochladí, začnou spolu vymýšlet něco proti freonům, ropným skvrnám, skleníkovému efektu a chovatelům kožešinových zvířat, aby Matku Zemi trochu za tu klimatizací spotřebovanou energii odškodnili. On tvrdil, že stačí byt zabednit a zatemnit a větrat jen v noci a brzy ráno. Ona se s ním těsně před zešílením rozešla a teď si oba vypisují maily, jako je jim po sobě smutno.

Vracím se odpoledne do zatemnělého zabedněného domu, důkladně vyvětraného v časných ranních hodinách. Je v něm teplo k padnutí. Nemáme klimatizaci. Máme jen sprchu, kostky ledu v mrazničce a ventilátor.
Sedám si s mokrou hlavou k počítači, namířím na sebe ventilátor a přemýšlím, co to dělá s mým mozkem.
Hrkám rychle se rozpouštějícími kostkami ledu ve sklenici s vodou a zvažuji, že napíšu dopis tomu Lipovetskému: "Pane Lipovetsky, jsem vaší věrnou čtenářkou, obdivovatelkou a stopařkou vašich myšlenkových tras. Jste velký myslitel, ale v jednom se mýlíte. Nebýt klimatizace, tak by duševně i tělesně chatrní jedinci, jako například já, nevyšli z domu a už vůbec by se s nikým nesetkávali a nespočinuli v rozhovoru, ani v ničem jiném, včetně stříhání vlasů, kontroly u lékaře, jídla, nakupování, práce a vyplňování podacího lístku při posílání doporučených zásilek. Věřím, že mi porozumíte a inkriminované prohlášení v dalších vydáních svého geniálního díla patřičně upravíte.