Prozitek

Nakonec se mi přece vrátila. Vyděšená a unavená. Vytoužené džíny s hvězdičkami urousane, ovčí kozisek přes ruku, kabelku přes rameno. Tu si vždycky peclive hlidala.
"Nedovedu si odeprit žádnou zkušenost. Myslím to s lidmi dobře a očekávám, ze oni také. Ale občas se spletu. Ta Moreen bydlí v strašlivé díře s nějakou Michelle, která jen sedí a kouká, pak s takovou tlustou zaruzovelou holkou, která vypadá jako prase, nevím jak se jmenuje, říkám ji Prase, pak s klukem Prasete a ještě jedním vlasatym, vousatým. Nikdo nic nedělá a Moreen je živí. Blázen. Od rana pila , ale zatahla mne do pubu a tam zase všechno platila. Pak jsme šly zpátky k ni, a já ze mám spát s ni, lehly jsme si do postele, ale přišel Tom. Já nevěděla kdo to je, vůbec nevím jak vypadal, pamatuji se jen na ty jeho oči, jako hypnoticke, které se na mne uprely, sotva vstoupil a už mne nepustily. Moreen vstala začala plakat, šla někam ven a Tom zůstal se mnou. Měl spoustu haše, všichni jsme kourili, tolik haše jsem v životě neviděla, a pak nám dal speed, každému po jedné pilulce, ale mně celkem osmkrát. To už jsem nevěděla co se se mnou děje. Začal do mne mluvit, ze mě miluje, nechce abych odcházela, nepustil mě ani telefonovat a dal mi snubní prstýnek. Tenhle. Určitě je zlatý, ma spoustu puncu. Já byla neschopna něco udělat, zdvihnout se, někam jít, pořad jsem viděla ty jeho oči jako v hypnoze a když přestal speed ucinkovat a bylo mi špatně, dal mi další. Pak už jsem chtěla jít domů k Tobe, to bylo asi v osm večer, ale nepustil mne,jeli jsme podzemkou až na druhou stranu Londyna, řekl, ze si ještě někde něco vypijeme a ze můžu potom jít. Snažila jsem se všechno si zapamatovat, kde jsem, kam jdu , ale nemohla jsem se bránit. Dal mi acid, řekla jsem si, ze bude hezké mít acid a pak se vracet nočním Londýnem, ale ten acid byl strašně silný, docela malé zrnicko, jako mak, ale okamžitě jsem měla obrovský kmitočet, jako nikdy, spousty barev a pocitu, a ty jeho oči byly zelené a někdy zase svitily v jeho zelené tváři a byla tam červená stěna s takovými třemi ptáky a na ty jsem se nemohla dívat, bylo to strašné .
Ale pak přišli dva - nevím jak se dostali dovnitř - jeden měl husté černé dlouhé vlasy, vypadali zle, cítila jsem ze jsou zlí, všechno se najednou změnilo, stala se z toho hrůza, jakou jsem za cely zivot nezažila. Jeden přede mne hodil sendvic - to gesto bylo něco tak odporného, ze se mi chtělo křičet, ale nevypravila jsem ze sebe ani slovo, jenom jsem trnula hrůzou ze mě chtějí zabit. Řekli mi to. A proměnili mne i ve veci, v kus šatů a říkali takhle ji necháme. Ale to jim nestačilo, udělali ze mne jiné veci a já měla strach, ze se již nevrátím do své podoby. Prožila jsem desatery, dvacatery smrti až skoro do samého konce, ale jim to nestačilo, vždy řekli ze jsem ještě dost netrpěla a začali mne zabíjet jinak. Volala jsem o pomoc ale nikdo nepomohl až jsem poznala ze se z toho musím zachránit sama. A tak jsem je pomalu, pomalu premahala, teprve pak se mi povedlo uniknout a najít cestu domu, k Tobě."
Dala se do krátkého pláče. "Umírala jsem, ale nesměla jsem umřít. A věděla jsem, ze jsem ztracena, protože mě nikdy nemuzes najít, volala jsem té, ale věděla, ze mi nemuzes pomoct".
Zdvihla oči. "Někdy je to krasne - když je člověk stastny. Ale se zlymi lidmi je to cesta do pekla".
Tak tohle nebyla žádná cukrová hora.
Omluvne se usmala, mechanicky se svlékla a za okamžik už ležela a spala. Zítra se probudí veselá, usměvava a zase to, co bylo, bude pouhou minulosti proti tomu, co muže nabídnout příšti vteřina, příští zivot, příští smrt.