Noc

Někdy se braním nocim a zároveň si je přeji. Ty noci, které mě trápí a nutí možná k zbytečnému přemýšlení. Někdy je lepší snít, někdy skutečně žít. Kráčet po rozhraní mezi těmito světy, úzkém jako provazochodecke lano, na němž balancují a naklanim se střídavě z jednoho světa do druhého.
Noci o nichž vím, ze všechno špatné zamlžují, přetváreji v opojne, krásné a neodolatelné. Vím, ze noci vlastně nelzou, ale rána a následující dny, popírají vlastnosti noci, jsou jejím opakem, noc v podvědomí lidi skrývá zlo a nebezpečno. Snad i proto, to krásné , prozité v noci, den mění a vrací do určených koleji. A tak se den a noc neustále pretahuji o pocity, náklonnost lidi. A všechno je jiné. Představy lidi o životě, světě, morálce. Sám před sebou omlouvám sve chování, neovladatelne člověčí a slabošské, které přesto porušuje zabehnuty řád, každý člověk zná jeho pravidla, vytvořena někdy někým a upravena dalším, pokaždé jiným člověkem, mi nepodobnym svými názory a myšlenkami. Z toho mám strach, z provinění na něčem co vlastně neexistovalo, tryznivy pocit, rozlezly uvnitř mě, obtížné vypuditelny.
Mohu zapomenout, s nejistotou, kdy se mne opět zmocní, zvětší se z ničeho, během okamžiku, slova, pohledu či vzpomínky, protože vlastním paměť a narodil jsem se do určitého řádu, prostředí zdánlivě uzavřeného kruhu myšlenek. Člověk se svým myšlením zustava cely zivot sám a jen na něm záleží jak a nakolik svobodně si jej uchová.