Kaleidoskop

Někdy se mi zda, ze jdu klikatymi cestami, ze se vrham bezhlavě kam bych neměl, ze si pocinam nerozumne ale je to hledání nejčistšího tónu, které mě vodí sem a tam.
A zatim mě míjí noc, teplá, milostná, vzrušující noc, kdy lze ulehnout do trávy, která je dosud přeschlá dnem a zvolna se narovnava a voní květy. Měsíc doputoval od jednoho kraje ke druhému a všichni milenci se již vrátili domu.
Od mladí jsem míval při čtení Fausta přímo fyzický pocit, jakoby zdánlivě na dosah ruky byl svět, ze kterého jsem dočasné odešel, kde žijí bytosti, ke kterým mě pojí citový vztah a jejichž projevy u mne vyvolávaly stesk až k slzám. Bylo to přímo něžné, bolestivé touženi. Asi stesk po kráse, kterou jsem si zosobnil postavami, které je uskutečnily. Goethe, Rilke, Baudelaire.
V lásce je každá vzdálenost nesnesitelna. Tím větší bolest, když vzdálenost zůstává napjatá nemožností jako tětiva luku. Vždycky a ve všem chce člověk jít až na konec a ještě o ten krok dal, v prožitku, kde se stýkají krajnosti. Láska jako největší přiznání k životu hraničí se smrti.
" Tak se mi zachtelo zemřít" říká jednu chvíli Káťa Karbanová. Isolda konci smrti , Romeo, Brunhilda.
Člověk si psaním objasňuje myšlenky , které by jinak zůstaly pouze beztvarymi pocity. Existují, ale nejsou. Tvoří součást cítění světa. Cely ten utrzek hmoty, která vykonává pout prostorem, jakoby zůstával uzavřený v duši, s obrazy jeho krajin, s životem jeho lidi , s minulostí i budoucností. A z toho podhoubi pak rostou myšlenky. Slova.