Kolibřík

Bylo ráno, oknem svítilo do pokoje modré nebe, proplétající se stínem velkých růžových květů. V pokoji bylo cítit vychladlé dřevo krbu, stará kůže knižních vazeb a něco ještě davnejsiho, cervotočivějšího. Byla to asi zatuchlá vůně dřevěného domu, ale v mých představách vycházela z komory v prvním poschodí, kde visely zaprášené vysoké boty ze surové kůže, indiánské čelenky, kožené vesty s třásněmi . Ty veci pro mne neměly romantické kouzlo příběhu Divokého západu, připomínaly mi pouze jednu bytost. Indianskou dívku Pakohontas s dlouhými copy a jedním perem ve vlasech, stažených celenkou. To byla ma tajná láska. Měl jsem ji vyobrazenou v knížkách, jak stojí u lesního jezera. Pakohontas byla dobrá a její příběh byl ušlechtilý. Ale proto jsem ji nemiloval . Byla krásná a tajné jsem doufal, ze to jezero v lesích existuje někde nedaleko a ze ty saty v komoře jsou stopou, která mi ji jednou pomůže hledat.
A nyní jsem stanul u okna, otevřeného do horkého jitra, salajiciho z trávníku a černého lesa. Magnolie svitila růžovými voskovymi květy a u jednoho květu jako větší zlatohlávek se vznášel v ranním vzduchu kolibřík. Byl velice malý. Tak malý, ze se takřka ztrácel v tom rozevřeném magnoliovem kalichu. Jeho křidélka, kmitající nesmírnou rychlosti, nebylo vidět, vydávala pouze šeptavý včelí bzukot. Vznášel se, nořil dlouhý zobáček do květu a přitom mne napjaté pozoroval tím nejmenším černým očkem, jaké jsem kdy viděl.
Stal jsem u okna a přestal dýchat. Uvědomil jsem si ze je to kolibřík, ale v mé představě to byl zlatý milenec květů, který přilétal tajně navštěvovat jejich kalichy a pít z nich med. Věřil jsem, ze jsem se stal náhodným svědkem něčeho zázračného, co lidské oko nesmí vidět. V hloubi černých lesů bylo jezero a Pakohontas. Kolibřík se ještě chvíli vznášel od květu ke květu, pak se mihl ve slunci nad trávníkem a zmizel v lesich, kde asi žije u jezera v dutině stromu.