Kapitola 1 - Přípravy

Stál v tmavé chodbě a díval se směrem k můstku, odkud svítilo tlumené světlo. Nevěděl, jak ví, že je to můstek, ale byl si tím naprosto jistý. Podíval za sebe, ale temnota byla neprostupná jako zeď, tam jít rozhodně nemůže. Obrátil se tedy zpět směrem ke světlu a pomalu vykročil. Neměl strach, jen absolutně netušil, co ho čeká, až tam dojde.
Bez zastavení vešel do nazlátlé záře, která jakoby se linula odnikud a zároveň odevšad, ale nijak neoslňovala. Podvědomě očima hledal zdroj světla, až si všiml, že celý strop i stěny jsou rozdělené na čtvercové panely z nichž každý žhne onou zlatavou září. Odhadl délku strany každého z panelů na jeden metr. Spokojený, že té záhadě přišel na kloub sklopil zrak před sebe a v tu chvíli se mu zastavilo srdce.
Asi deset metrů od něj stála ona. Byla otočená zády k němu, ale on si byl naprosto jistý. Její blond vlasy jí padaly na záda až mezi lopatky a vypadaly, jako když září stejným nazlátlým světlem jako strop a stěny. Uvědomil si, že je to těmi šaty. Byly stejně černé jako temnota v chodbě za ním a těsně obepínaly její postavu až pod její krásně tvarované boky, kde se maličko rozšiřovaly a v rozvlněných záhybech spadaly až těsně nad kotníky. Asi stopu nad spodním lemem byly nad sebou dva oslnivě bílé vodorovné pruhy jeden úzký a druhý asi třikrát širší, které jen zvýrazňovaly tu neuvěřitelnou černou nad nimi.
Asi uslyšela jeho kroky, protože se zničehonic otočila a podívala se mu přímo do očí. S tím byla trochu potíž, protože jakmile se otočila, zjistil, že v oblasti hrudníku nejsou šaty úplně neprůhledné. Slabounce jimi prosvítala holá kůže pod nimi a že opravdu bylo na co se dívat. Z toho důvodu se mu neustále oči stáčely o dost níž, než byly její oči, ať se snažil sebevíc. Zřejmě si toho všimla, protože se podívala dolů na svůj hrudník, pak zpět na něj a nahlas se rozesmála. Zrudnul jako vařený rak a nevěděl, co říct. Když se dosmála, pootevřela ústa jako by se chystala něco poznamenat a hlasitě mňoukla. Překvapeně zamrkal. Najednou upřela zrak někam za něj a oči se jí rozšířily strachem. Když se otočil směrem, kterým se dívala, uviděl, že za ním začaly zhasínat celé řady panelů. Temnota se blížila. Otočil hlavu zpátky ve chvíli, kdy chtěla vykřiknout, ale zase jen mňoukla. Tentokrát to znělo, jako by ten zvuk udělala přímo jemu u ucha. Celá místnost se rychle propadala do tmy. Chtěl k ní doběhnout a obejmout jí, aby alespoň trochu zmírnil ten strach v jejích nádherných očích, ale zjistil, že se nemůže hnout. Ona měla zřejmě stejný problém a tak na něj jen vyděšeně zírala. Poslední dvě řady panelů…jedna řada…tma. Z té temnoty na něj svítily jen její oči jako dva zářivé smaragdy. A pak se všechno začalo někam propadat…
Probíral se pomalu a namáhavě. Ten sen byl tak živý, že mu realita chvilku připadala jen jako kulisa. U hlavy mu seděla jeho kočka a zírala na něj. Probíral se spíš z bezvědomí, do kterého upadl po vypití téměř celé láhve whiskey, než ze spánku a šlo to opravdu ztuha. Namáhavě se posadil a pár vteřin myslel, že bolestí znovu upadne do mdlob, ale ustál to. Na okamžik zavřel oči, ale hned je zase otevřel, protože v hlavě mu pulsovala temně rudá bolest a se zavřenýma očima to bylo o dost horší. Rozhodl se, že bolest prostě přemůže a postavil se. Ze všeho nejdřív musí dát nažrat kočce, ať už proboha přestane mňoukat, nebo se mu brzy rozskočí hlava. Zatímco jí dával žrádlo, vzpomněl si, proč vlastně po tolika letech,
kdy téměř nepil, vychlastal celou flašku a udělalo se mu ze sebe zle. Jean je pryč a jediné, co umí on, je ožrat si hubu a litovat se. Tak to tedy ne, takový nikdy nebyl a nikdy nebude. Už dlouho pracoval na něčem s čím byl téměř hotov, co se mu teď bude hodit.
Nejdřív ale musí zjistit, kterým směrem se má vydat. Snad mu ještě zbyli nějací přátelé, i když se jim tak dlouho neozval a nezvedal telefony. Po tom, co si dal dlouhou sprchu, kafe a snídani, se pustil do práce. Zavolal pár lidem, poslal pár emailů a pár zpráv a čekal. Informace, které chtěl vědět, potřebují čas.
Mezitím si řekl, že dokončí poslední úpravy. Netrvalo mu to ani tři hodiny a sám sobě se divil, že to nedodělal už dávno. Možná se bál, že už pak nebude mít pro co žít. Teď ale našel nový smysl života - najít Jean. Se stejnou pečlivostí a systematičností, se kterou pracoval na svém vynálezu, se pustí do jejího nalezení. Věděl, že jí buď najde, nebo při tom umře. Byla po velmi dlouhé době jediný světlý bod v jeho životě a on si ji nehodlal nechat jen tak vzít.
Malou chvilku se jen tak kochal pohledem na to, co ho stálo posledních 5 let života. No 5 let, bylo by to téměř třikrát tolik, kdyby počítal čas, po který vyvíjel svůj kvantový generátor.
Původně to byl obojživelný obrněný transportér od Lockheed Martin, ale kvůli velmi specifickým požadavkům a potřebám z něj zbyl prakticky jen rám a podvozek. Celá konstrukce kabiny byla přepracovaná, mírně zvýšená a prodloužená tak, aby se uvnitř dal vybudovat obytný prostor, který obsahoval vše potřebné k přežití a dokonce i trochu toho komfortu. Vzhledem k nepotřebnosti motoru, protože o přísun energie se staral generátor, který byl mnohem menší, mu místa k využití zbylo více než dost. O pohon se staraly elektromotory na každém kole jeden plus dva větší na pohon vodních turbín umístěných po obou stranách na zádi. Získal tak sílu a rychlost jak na souši tak na vodě, o které si původní transportér mohl nechat zdát. Kompletně pak byl přepracován i systém řízení a nechyběl ani nový palubní počítač vybavený umělou inteligencí.
Výzbroj také nepodceňoval, na střeše měl dvě automatické dálkově ovládané zbraně, první byl těžký kulomet GAU-19B Gatling se zásobníkem na 10000 ran a druhou byla upravená odstřelovací puška Barret M82 se zásobníkem na 1000 ran. Obě zbraně bylo možno nechat zajet do úložných boxů na střeše, takže jste aspoň nevypadali, že jedete rozpoutat třetí světovou. O zaměřování obou zbraní se staral palubní počítač, který byl schopen sledovat až 100 cílů najednou a byl velmi velmi přesný. Navíc měl uvnitř pečlivě schovaných pár ručních zbraní a dvě automatické pušky. Nejspíš to dost přehnal, ale ten transportér stavěl s tím, že chce být připraven na všechno a zdá se, že udělal dobře.
Možná si říkáte, že k vyděšení většiny lidí by bohatě stačil samotný obrněný transportér v ulicích města, ale jednak po jeho razantním zásahu vypadal jako velmi luxusní osmikolový autobus pro někoho nemravně bohatého a jednak v posledních letech nebyli ani neupravení obrněnci v ulicích velkou zvláštností. Mohlo si je sice dovolit jen pár lidí, ale ti se s nimi velmi rádi ukazovali, takže je lidé začali brát jako naprosto normální jev.
Jakmile zabalil a naložil vše potřebné, odnesl na palubu Francescu, což byla jeho milovaná Mainská mývalí kočka, jediný další živý člen jeho domácnosti. Byl připraven vyrazit.
Jakmile dorazily informace od jeho přátel u policie, začal mít trochu obavy. Zdálo se, že se Jean zapletla do konkurenčního boje dvou největších dodavatelů energií v Evropě a získala citlivé informace o nějakém chystaném projektu. Díky tomu, že se nenašlo její tělo bylo jasné, že disk s těmi citlivými daty ještě nenašli a budou jí držet naživu, dokud jim je nedá.
Mezitím ve Francii ve výzkumném ústavu Cadarache dokončovali poslední fázi příprav a chystali se poprvé spustit největší tokamak světa, který byl společným projektem právě těch dvou energetických firem. Svět už brzy pozná nezměrnou sílu termonukleární fúze, která započne novou kapitolu v historii lidstva.