Dáša mě tahá z hrobu

Konečně se začínám po dlouhý době zase dostávat do formy. Ale fakt dost pomalu. Celý podzim jsem zbědovanej, že by mi ani ta poslední rajda nepodržela. A já bych si ji asi fakt ani nepodržel sám. Byl bych pro srandu sobě i jí. A navíc jsem na to fakt neměl náladu. Cokoli kolem sexu mě neskutečně dožíralo. Zpocený těla. Šťávy. Mrdka. Sténání. Tfuj. Bylo mi z toho nanic. Málem jsem si už i smazal sbírku pornofilmů. Nakonec jsem na to byl línej.

Majl jsem měl plnej. “Uživatelé se o tebe zajímají!” namlouval mi tenhle server. Jenže já o ně vůbec ne. Pár vzkazů. “Co je s tebou. Kdy něco napíšeš?” Nevim. Někdy. Možná. Časem. Nikdy. Zase vzkazy. Hovadiny. Kecy. Vlhký kecy.

Ještě to teda zdaleka není ono. Klepou se mi ruce. Mám závratě. Absťáky. Sucho v krku. Je mi zle. Jsem slabej. Po čase přestaly volat. Nebral jsem to. Pak skončily i SMS zprávy. Neodpovídal jsem.

Včera jsem po dlouhý době nabil baterku šukafonu. Jedna zpráva. Odepsaly mě. Chcíp jsem pro ně. Jedna jediná zpráva. Dáša. Hledám brejle, abych si to přečet. Telefon mi rozvibruje v rukou. Hovor.

“Co je?”
“Co je? Právě jsi přečet moji esemesku. Takže jsi živej.”
Dáša.
“Nejsem. A nečet jsem tvou zprávu.”
“To je dobře. Přijdu ti ji přečíst.”
“Zapomeň na to.” Už tam nebyla.

SMS: “Za hodinu ve sklepě. Žít se musí. Dáša.”

Nechce se mi tam. Nechci ji vidět.

Nechci vidět... Otevírám si portský. Nalejvám si. Klopím do sebe jednu skleničku za druhou. Nechci vidět. Ji. Tělo. Její.

Obraz Dáši se mi pomalu vlámal do celý mysli. Vzpomínám na vůni jejího těla. Na její strach. Vyděšené oči. Psí oči. Čubčí oči. Čubčí oči upřené vzhůru na mě. Tohle jí sluší.

Najednou cejtim, jak ji začínám chtít. Vyházím půl skříně, než najdu její obojek. Obojek z rudý kůže. S nápisem Dáša. Nejdřív jsem omylem nahmát Danielu, ale naštěstí jsem to postřeh včas.

Jo. Chci ji.

Asi bych se měl umejt, oholit a jet.