Dáša mě vrací do života

Tak cos chtěla tak důležitýho? Ptám se Dáši, zatímco neohrabaně zapínám přezku obojku, který jsem jí právě navlékl na krk. Pořád se mi trochu klepou ruce. Dáša na mě upírá ty svoje bezbranný hluboký čubčí oči. Starostlivě.
“Nevěděla jsem, co s tebou je.”
“To nikdo. Ani já pořádně ne.”
Jdu si sednout, než mě to posadí samo. Svět mi trochu tmavne.

Odšpuntuju láhev a doliju si. Přes skleničku pozoruji klečící nahou dívku. Hlavou mi prolétne pár myšlenek, co by se s ní dalo dělat. Žádná se nezastaví, většina ani nepřibrzdí. Chci jít domů a spát.

“Víš, obešla bych se bez tebe. Každý se bez tebe obejde. Každý se obejde bez každého.”
“Asi je jedno, co si o tom myslím.”
“Přesně tak. Můžeme si jen povídat.”
“Já si ale nechci povídat. Proč jsi mi zavolala?”
“Když ti řeknu, že jsem byla zvědavá, jak jsi na tom?”
“Tak se akorát naseru.”
“Ty se neumíš nasrat.”
“Umím. Já se nasrat umím. Ty mě neumíš nasrat. A nebudeš to umět.”

Dáša zvedne klepeta, která se před ní válejí na zemi, a zkušeně si sama spoutá ruce za zády. Vyzývavě se na mě zadívá.

“Neumím tě nasrat, ale umím tě vzrušit.”

Vydá se po kolenou ke mně. Bradou se opře o mé koleno a svůj pohled namíří do mých očí. Svůj neodolatelný, vyzývavý pohled plný života do mých unavených, zemdlívajících očí.

Díváme se na sebe minutu nebo dvě. Nebo tři. Nebo pět. Víc asi ne. Zkouším se přivést na myšlenky, které by odpovídaly tomu, co se tu děje. Což nevím, co je. Tuším, co by se dít mělo, ale nerozumím proč. No, alespoň se mi podařilo potlačit myšlenky, které sem nepatří, takže jsem dosáhl toho, že teď nemyslím na nic.

Dáša se přede mnou postaví na nohy. Obkročmo si stoupne nad má stehna. Její prsa mám před obličejem. Dotknu se hřbetem ruky její bradavky. Jemně a něžně. Otáčí se ke mně zády a předklání se. Bezmyšlenkovitě položím dlaně na její půlky, a když cítím, jak v předklonu ztrácí stabilitu, pevně je sevřu a zachytím ji. Palcema odhalím tmavou tečku jejího konečníku. Přehmátnu tak, že ji jednou rukou chytím za zápěstí. Druhou ruku mám volnou. Nasliním si palec a přejíždím po jejím řitním otvoru. Ťukám na něj.

“Dále,” řekne Dáša tiše.
Zvedám se z židle. Rukou stále svírám Dášino zápěstí, druhou svírám mezi palcem a prsty její buchtu. Předkloněnou ji tlačím ke komodě u stěny. Předloktím smetu všechno, co je na její horní desce. Dáša na ni poslušně spočine horní polovinou svého těla. Doširoka se rozkročí a vyšpulí zadek.

Zahřeju si ji. To zahřeje i mě. Vytahuji široký kožený řemen ze svých kalhot, překládám ho na polovinu. Levou ruku položím na její kříž a přitisknu ji ke komodě. Pravou rukou se rozmáchnu a silně ji praštím řemenem přes obě půlky.

Dáša vypískne bolestí a propne prsty svých spoutaných rukou. Na zadku se jí ihned vyrýsuje červený pruh.

Dám jí druhou ránu, pak hned další a další. Nešetřím ji. Kroutí se. Držím ji pevně. Za chvíli začne vzlykat. A vlhnout, jasně to vidím. Její křik je směsicí chroptění vzrušením a vytí bolestí. Tvrdnu a chci ji.

Řemen, kterým jsem ji právě nařezal, navlékám kolem jejího pasu, pevně utahuji. Svírám ho rukama na jejích bocích. To jsem již vysvobodil svůj penis z kalhot a už se jím probíjím do její vagíny. Je mokrá, čvachtavá, horká, chtivá. Spolkne mě jako kanál třešňovou pecku.

Po pár přírazech její kundu opouštím a žaludem promazaným jejími šťávami si razím cestu do jejího análu. Dáša zaklání hlavu a prohýbá se v zádech. V zrcadle, které visí na zdi za komodou, na které částečně leží, vídím, jak obrací vytřeštěné oči v sloup a její obličej je strnulý hrubostí, s níž se hrnu do jejích útrob.

Jsem uvnitř. Ještě jeden neurvalý pohyb vpřed, jedno Dášino zakňučení, a můj klín se opře o její tělo, můj penis zmizel celou svou délkou v její zadní díře. Je tam těsno a horko. Dáša hlasitě a rychle dýchá. Snaží se dole roztáhnout, jak jen to je možné. Špulí zadek proti mně a nohy se pokouší roztáhnout co nejdál od sebe. Já začínám zvolna přirážet. Dáša nemá kam uhnout. Ohnutá přes komodu, kolem pasu řemen, za který ji držím na místě.

Začíná vrnět. Pak skučet. Ječet. Kříčet. Řvát šíleným řevem mrdané čubky. Z pusy jí tečou sliny.

Jde to na mě. Strhávám Dášu z komody a srážím ji na kolena před sebe. Chytám ji za obojek. Jednou rukou zajedu do jejích úst, kde ji vzápětí vystřídá můj pták. Její hlavu svírám v dlaních. Pár přírazů do její tlamičky. Své přimhouřené oči odevzdaně upírá na mě. Zajedu k jejím mandlím, a když jejím krkem párkrát zapumpuje dávivý reflex, vyložím tam několika dlouhými výstřiky svou mrdku. Dáša se s hlasitým nádechem osvobozuje. Dívá se na mě, v zaneřáděné tváři vítězný výraz.

“Vidíš? Jseš živej.”