Jsi šťastná?

Neskutečně jednoduchá otázka, že? S neskutečně jednoduchou odpovědí, na kterou, když moc, tak úplně stačí jen dvě písmena.
JO a nebo NE.
Tak proč, když se na tuto otázku někoho zeptám, nebo naopak, když se na tuto otázku někdo zeptá mě, tak jediné na co se povětšinou zmůžeme, je neurčité: „Víš, na tohle je strašně složité odpovědět.“
Jak může být složité odpovědět na otázku: „Jsi šťastný?“
Většinou, když lidi skutečně šťastní jsou, tak bez váhání vypálí: „ANO.“
Když jim ale něco ke štěstí schází, tak svou odpověď zaobalují a snaží se to kruté „NE“ nějak zjemnit. Mám to stejně. Jak bych asi odpověděl? Jsem šťastný?
Zkusím to:

Tak v rámci možností asi ano. Mám skoro všechno, co bych rád. Mám dobrou práci, netrpím nouzí, mám kde večer hlavu složit, co jíst, mám dvě ruce, dvě nohy, žádnou vážnou chorobu, těším se docela normálnímu zdraví, nikde nic nedlužím, má nejbližší rodina také netrpí, …
To snad člověk musí být šťastný, ne? Tak proč nedokážu říct jasně: ANO, JSEM ŠŤASTNÝ? 

A proč to nedokáže tolik lidí v mém okolí, kterým také nic neschází?
Nebo snad schází?
Něco co není vidět?
Něco co se nedá koupit, ani vynutit?
Něco neurčitého?
Může to snad být pocit užitečnosti, smysl života, nebo prachobyčejná láska?
Aneb. Co nás dělá šťastnými?

A tak by mě zajímalo:
„Co vy, milí amatéři? Jste šťastní?“

Díky za názory.