Proč láska bolí

Už jsem pochopila, že člověk nemá říkat nikdy nikdy... Nemyslela jsem, že vstoupím na amatéry, stalo se a nemyslela jsem, že někdy tady budu psát, co mě potkalo, a stalo se, zrovna dnes, v této chvíli...

Ač už patřím mezi ty, kterým je "sát" potkala mě láska. Vlastně jsem ji potkala já na FB a byla to má první studenská a vlastně jediná láska v životě... ale to člověk ví teprve s odstupem času. Potkali jsme se po 30 letech a začali jsme spolu chodit... no, pokud se tomu dá tak říkat, protože 250 km je dost velká vzdálenost.

Všechno bylo krásné, báječné a úžasné a já začala znovu věřit, že konečně bude líp. A bylo až do naší dovolené, která proběhla... ale od té doby to šlo všechno nějak jinak, než by mělo a než bych si přála. Už neměl tolik času, což jsem chápala, ustávaly telefony, SMS, což jsem nechápa, ale když jsem dostala na výběr: buď se vidět jednou za 6 týdnů nebo vůbec, pochopila jsem... Snažila jsem se bojovat o jeho lásku a při tom stále věřila, že se to změní, že zase bude všechno krásné, báječné a úžasné. Až do dnešního večera. Zazvonil telefon a suše mi oznámil, že už má jiný vztah.

A tak sedím se skleničkou jeho oblíbeného pití a přemýšlím, co má ta druhá, o co je lepší, dokonalejší a úžasnější, že získala muže, kterého já miluji 30 let? Proč zrovna já musím znovu prožívat tu bolest rozchodu, jako by jeden v životě nestačil. Proč, když uvěřím na lásku a pustím někoho k sobě, do svého srdce, tak ho prostě rozšlape... Je v našem věku "milovat" tak moc nebo tak málo, že to ten druhý partner nezvládne???