Už je to rok, co jsem dostala zprávu, že přítel zemřel. Říká se, že čas všechno zhojí, ale v mém případě to neplatí. Není den, abych si na něho nevzpomněla… snad je to tím, že odešel náhle, bez rozloučení a mě zbyly jen otázky bez odpovědí… A tak opět sedím se skleničkou jeho oblíbeného pití, jsem smutná a marně se snažím najít vnitřní klid a pohodu… Zemřela láska a mě nezbylo vůbec nic… jen…

Jsou to 3 týdny, kdy mi můj přítel řekl, že už má vztah s jinou... Brečela jsem, byla jsem zoufalá, ale měla jsem pořád ještě víru a naději... Dnes mi přišla na mail zpráva: Neznám Vás, ale sděluji Vám, že můj otec náhle zemřel... a podpis. Nemohla jsem tomu uvěřit, v první chvíli jsem si myslela, že je to špatný vtip. Ale není. Můj přítel zemřel. A tak opět sedím se skleničkou jeho oblíbeného…

Už jsem pochopila, že člověk nemá říkat nikdy nikdy... Nemyslela jsem, že vstoupím na amatéry, stalo se a nemyslela jsem, že někdy tady budu psát, co mě potkalo, a stalo se, zrovna dnes, v této chvíli... Ač už patřím mezi ty, kterým je "sát" potkala mě láska. Vlastně jsem ji potkala já na FB a byla to má první studenská a vlastně jediná láska v životě... ale to člověk ví teprve s odstupem času.…