Domov

Na hodinách ještě není půlnoc, ale venku už nebe bledne. Letim proti času. Lidé podřimuji, baví se, někde nad sedadly svítí bludicky bodových světel, někde je tma. V sousední řadě má cernovlasa dívka bílého, chlupatého psa. Oba spí, schoulení jeden ke druhému.
Myslím na svět, po kterém se pohybuji a něco hledám, nebo se pohybují bez hledání, ze země do země a zdá se mi, mezi půlnocí a ránem, že nacházím vsude pouze lidi , veliké množství lidí, ale nikoho , s kým bych promluvil, komu bych se svěřil. Jejich starosti nejsou moje, jejich hry nejsou mými hrami, jejich lásky mými láskami a kdybych promluvil, poslouchali by, ale nerozumneli, jako bych mluvil cizím jazykem. Není to odcizení nebo samota. Pouze pocity jinak zbarveného ptáka, který usedl mezi houf špačků, racků, kormoranů. Nevadí mi to, ale někdy bych se rad cítil doma. Jenže kde ten domov je, nevím. Ani nevím, jestli vůbec je, jestli není tím pouhým věcným snem, se kterým se člověk narodil a který nemůže nikde nalézt, protože je v něm, v hloubi duše, srdce, mysli. Sen, o kterém mluví, kterého se dovolává, tak jako lásky, sen , který se zda být někde za těmi vysokými horami a dalšími horami, sen, který člověk hledá často marně jako vlastní stín v noci.