Pan Votrubačka - vdovec

Víkendové ráno v takové zapadlé zadní vesnici bývá obyčejně dost klidné. Nejsou tu turisté. Co by tu dělali? Nejsou tu ani důvody, proč by měly zbytky stálého obyvatelstva vylézat ven. Vydal jsem se od autobusu kolem drátěného plotu k chalupě, která stála hned za zatáčkou a za kouskem nějaké té zahrady. Z komína se nekouřilo, záclony se nehýbaly, ale protože jsem viděl zpoza domu vykukovat jeden z orezlých konců legračního fiatu, věděl jsem, že pan Votrubačka je uvnitř. Rozhlédl jsem se jestli přeci jen někdo nekouká a kryt kapucí jsem s ještěrčí elegancí proklouzl brankou, dveřmi a schodištěm do obvyklého pokoje v patře. V tom pokoji se ve slunci a tichu vznášel prach a podlaha různorodě povrzávala při sebelehčím kroku, takže pokoj dělal dojem, jako by byl vždy hovornější, než zaražený návštěvník. Byly zde zažloutlé záclony, v jejichž ornamentech uvízly závěje prachu, byly zde nějaké placaté přezůvky u prahu dveří, zasazená jedna do druhé, byl zde stolek s krajkovým ubrouskem a na něm nesourodý porcelán včetně pískem naplněné vázičky suchých květin, byl zde molitan stočený a převázaný v rohu, bylo zde kanape a nad ním na stěně rákos a byla zde kamna s kbelíkem novin, třísek a pavučin. Jak jsem zjistil, v tomto pokoji se nic nemění, až na jednu věc. Takže jsem se svlékl do naha a šel se podívat na tu občas se měnící hromádku oblečení na židli. Vyhrabal jsem podivně bachraté kalhotky narůžovělé barvy, na nohavicích a v pase – což v tomto případě znamená spíše nad pupíkem – ozdobené bílou napodobeninou krajky. Nasadil jsem si je a našel široký podvazkový pás, který jsem znal a věděl jsem, že mě každou chvíli kousne do nahé kůže, snad proto, že ho uráží moje neschopnost rozhodnout se, jestli mu mám přisoudit barvu neudržované klávesy klavíru, umělého chrupu, nebo snad lastury sloužící delší dobu za popelník. Natáhl jsem si punčochy v takové barvě, jakou zanechá na dlaních samoopalovací krém koupený u podvodníka a připnul si je k pásu dost otravnými patentky. Pak jsem si navlékl a zapnul bílou podprsenku, která se vždy nepříjemně zařízne a škrtí a vycpal jsem si špičaté košíčky zavázanými ponožkami naplněnými rýží. Pak jsem našel nějakou béžovou halenku, která měla zip vzadu u krku, takže chvíli trvalo než jsem přišel na to, jak patří, nakonec jsem se zorientoval i podle toho, že pod krkem zepředu bylo zřejmě přišité jakési fiží, laickým okem ve tvaru mašle a vánočního stromku. Halenka mě dost těsně obepínala, byla z elastického lesklého materiálu, se vzorem béžových květů na zeleném pozadí a tvořila dojem vysoké hořlavosti. Měla dlouhé rukávy, široké manžety a stojáček. Pak jsem si oblékl hnědou sukni ke kolenům s kostkou a kozačky, které už jsem také znal. Kozačky to byly také hnědé a vyrobené tak, že na dvě gumové ponožky v továrně nalepili dvě gumové podrážky s podpatkem. Výhoda této konstrukce byla, že se přizpůsobily i mé noze, o dost větší než by do nich správně patřila. Takhle vyparáděný jsem si sedl ke stolu u okna a otevřel šuplík. Vzal jsem starý pudr, který voní jako dětský zásyp a babiččino mýdlo dohromady a napudroval si silně celý obličej. Rty jsem si namaloval rtěnkou barvy cihlového embéčka, která voněla o dost hůř, než pudr, protože některá její výrobní složka rozhodně byla živočišného původu. Na oční víčka jsem si nanesl hnědé stíny s perleťovým odleskem a řasy načernil drolivou řasenkou. Na uši jsem si připnul náušnice s velkými žlutými peckami, které se mi obzvlášť hnusily a na krk si připnul hnědé dřevěné korále. Pak jsem z druhého o něco hlubšího šuplíku vyndal nažloutlou paruku, která měla představovat ženské vlasy, ale připomínala spíš vlasy Viktora Sodomy. Její vlákna by dnes obstála jedině na hlavičce levné panenky. Ale musela by to být vlákna nová, nikoliv takto zohýbaná a nasáklá pachem klihu, který byl v šuplíku v hojné míře uvězněn. Poodstoupil jsem od zrcadla a posoudil výsledek. Jako vždy to příliš půvabně nevypadalo, spíš to mělo v sobě cosi komického a odpudivého jako postava postarší hraběnky v britském televizním seriálu ze šedesátých let. Pak jsem si u stolu vpravil za uši a pod bradu parfém z malé zažloutlé lahvičky. Mohlo by to být považováno za vůni, ale byl to ten typ vůně, který vane z vypité sklenky a dokazuje přítomnost škaredého jedu přimíchaného záludně do nápoje. U dveří jsem si z háčku vzal obvyklý kabát z hnědého plastu, nasoukal se do něj zapnul všechny knoflíky a pevně utáhl pásek na poslední dvojici dírek. Pod kabátem visela červená umělohmotná kabelka okrouhlých tvarů s dokonale nevkusnou mosaznou přezkou. Vzal jsem si z ní dvě rukavice z původně červené, nyní již místy černé kůže. Nacpal jsem do nich svoje velké ruce, neohrabaně jsem z kabelky necitlivými prsty vylovil krabičku vysušených cigaret, zapalovač a vyšel před pokoj nad schody. Tam jsem si pověsil kabelku na rameno a zapálil jsem si. Dole byly otevřené dveře do chodby. Foukal jsem cigaretový kouř tím směrem. Cítil jsem prapodivnou směsici vůní a starožitných zápachů co ze mě vycházela a kromě svého tepu a vzdálené cirkulárky jsem ještě slyšel odkudsi zdola nějaké rádio doléhající sem skoro jen v podprahové hlasitosti. Pak se rádio naráz odmlčelo a já ucítil známé napětí, které se vždy dostaví. Směs vzrušení, strachu, výčitek, nutkání utéct, ale odhodlání zůstat. Cigareta byla dokouřená a já ji uhasil do květináče.

Zezdola se ozvalo opatrné šourání, klepání a pád nějakého rozvířeného předmětu. Potom jsem uslyšel trochu roztřesený stařecký hlas. „Je tam někdo? Cítím nějaký cigaretový kouř. Jste to vy, pane doktore?“
Na to zavolání jsem slyšel jako na povel a vydal jsem se strnule ze schodů dolů ke dveřím. Kozačky mě tlačily, podvazkový pás mě kousal, ramínka podprsenky mě řezala a napjatý, utažený kabát mi nedovoloval příliš přirozeně ohýbat ruce. Došel jsem ke dveřím, vyšel na chodbu. Otočil jsem se směrem k východu ven a tam mi v cestě stál rozkročený na dvou nohou a jedné francouzské holi pan Votrubačka. V teplácích, ve fleecové mikině a v černých prestižích. Koukal na mě vykulenýma očima a se spadlou bradou. „Jarčo“ zasípal. Hned se ale jeho výraz změnil. Oči se vykulily ještě víc, na čele mu naběhly žíly ústa se mu semkla do čárky. „Jarčo“ zasípal skrz zuby. „Ty zmije“ pomalu se ke mně blížil a ukázal na mě koncem hole. „Ty chcíplá hnusná zmije.“ Začal jsem před ním pozpátku ustupovat. „Nejen žes mi posrala život. Ještě si mi po smrti přišla zasmradit barák. Jenže tady už se nekouří! Nekouří a nekecá se nikomu do ničeho. Tady se tě už nikdo nebojí. Je to teď můj barák, moje pravidla, moje počty a přespočet jsi tu ty!“ V tom se berle vymrštila znova ale tentokrát přímo mě mezi kozy, spadl jsem na zadek a snažil se obrátit a uniknout, ale octl jsem se tak na čtyřech a dostal kopanec do zadku, že jsem se rozplácl na zemi. Cítil jsem jak mě dědek popadl za pásek kabátu a strčil mě do místnosti na konci chodby. „Jenže já ti ukážu. Už sem ti měl dávno ukázat.“ Křičel zamnou, oháněl se holí, dostal jsem přes pusu a tváře nějakými novinami, pak pár facek a kopanců. Zkoušel jsem krýt se rukama, a schoulit se co nejvíc na zemi „Ukážu ti, co se má dělat takovejm namyšlenejm, posranejm slepicím.“ Popadl mě za rameno, jako by mi chtěl pomoci vstát, jenže vzápětí do mě strčil a já se sesul na záda na gauč. On na mě přiklekl, kolenem na prsa. „Fuj taková nána hnusná. Hnusná a přitom neschopná.“ Viděl jsem jak si stáhl tepláky a vyndal polotvrdého zašpičatělého pinďoura. Klečel na mě, jednou rukou se opíral kdesi za sebou o hůl a druhou mi mával ptákem před obličejem. Ucítil jsem zápach moči. „Fuj“ řekl zas, předklonil se a plivnul mi na kořen nosu, takže mi slina začala stékat přes oko. Pak se zvedl, hůl dovedně a rychle obrátil v ruce, zahákl si mě rukojetí za krkem, přitáhl si mou hlavu a tím se má pusa dostala přímo na jeho penis a rovnou do cesty jeho výstřiku. „Tak, teprv po smrti jsi aspoň trochu ženská. A umej ze sebe ty nevkusný šminky, vypadáš jako bulharská kurva!“ Křičel za mnou když už jsem byl na cestě nahoru, abych se převlékl, opláchl a stihl autobus. Mezi gumou tepláků a dědkovým šourkem jsem zahlédl v televizi puštěné bez zvuku, že je už nejvyšší čas.