Odešel si a přitom - stále tu jsi. Slyším tvůj pomalý kulhavý krok, cítím tvou kořeněnou vůni, vidím to klidné gesto zvednutých paží, jak si uhlazuješ dlaněmi zbytky vlasů. Tvá kotva na předloktí. Tvůj úsměv. Často v noci slyším tvůj hlas. Mluvíš se mnou. Sedíme na dvoře, pohupuješ se na houpačce, usmíváš se.
Vidím květy fazolí. Tam, co už roky nerostou. Pohupují se ve vánku. Šplhají do výše. Voní afrikány. A já už zase někam spěchám. Štvát se v tom svém krysím závodu. Ty ne. Ty nespěcháš. Opatrně se zvedneš z houpačky, popojdeš k truhlíku s afrikány oštípat pár odkvetlých květů. Bereš jednotlivé květy mezi špičky prstů a pokaždé to lupne. A o fous intenzivněji zavoní afrikány. Některé schováváš do papírových sáčků, pečlivě nadepsaných, na příští rok. Opatrně usedáš zpět.
Fazole a afrikány. Jenom ty a já víme, proč u jejich oštipování pláču. Stačí zaslechnout to lupnutí a slzy tečou po tvářích až k bradě a vpíjejí se do trička.
Zvedám se, nakloním se k tobě a dám ti pusu na tvář. Ohlédnu se, sedíš na svém místě, s úsměvem. Já spěchám - škola, práce, neodkladné povinnosti volají. Zastavit se a ohlédnout se podruhé, houpačka už bude prázdná. A tak oštipuji afrikány sama. A ty tu stále jsi.