Jeden z Vás

Dnes jsem vyhodila své oblíbené boty, vysoké černé kozačky a s nimi i vzpomínku na jedno z Vás.
Začal mi psát mezi prvními.
Zpočátku nesměle zprávy vystřídali zprávy psané srdcem a hnané touhou. Věděl o čem mluví, na nic si nehrál a psal sladkobolné básnicky. Ve snaze zaujmout na sebe prozradil tolik indícií, že kdyby jsem chtěla, vím u kterých dveří zazvonit, aby otevřel on. Ale tohle já nedělám.
Viděli jsme se jen jednou, prošli se temným městem osvětlením jen několika osamělými lampami.
Byl smutný a bylo jasně poznat, že většina jeho současných aktivit se přesunula do snů a do vzpomínek. Ale co hlava zapomíná, tělo si pamatuje.
A tak když jsem v jeden okamžik řekla ,,vstaň,, ožil jako mávnutím kouzelného proutku a než hlavě došlo, že má splnit rozkaz, tělo se vymrštilo vzhůru jako by na tom závisel jeho život. A já v ten krátký okamžik spatřila toho kým byl kdysi.
Doprovodil mě na autobus a naše cesty se rozešli.
A přestože jsem našla víc než jsem hledala, díky němu občas myslím na ty z Vás, které pohřbili své touhy, ať už kvůli špatným zkušenostem, nedostatku příležitostí nebo strachu z odhalení.
Na ty co si za pevné stisknutými víčky donekonečna přehrávají scény, které by chtěli prožít.
Na ty co pod rouškou noci hledají na netu spřízněnou duši, aby nikdo nevěděl.
Na ty co stojí před zavřenými dveřmi a bojí se je otevřít.
A mám chuť zakřičet ,,Neboj se stojí to za to.,, Ale vím, že by to bylo marné, že i kdyby slyšeli, stejně by neposlechli. A tak mlčím a jen se z povzdálí dívám.
A někdy myslím na něj.
Na smutného prince, který by chtěl a nemůže.
Možná se zase někdy staví na kafe. . .máme dobré s temnou příchutí.