Vir

Je to už téměř 14 dní, 336 hodin co na Čechy dopadl stav omezení.

Co se pro mě nezměnilo:
Pořád hraju na telefonu ty samé hry, pořád piju hodně kafe, pořád naspím minimálně o polovinu méně než průměrný člověk.
Pořád chodím do té samé práce.

Co se pro mě změnilo:
Nebudím děti do školy. A utvrdila jsem se v tom, že by jsem opravdu nemohla být učitelka.
Telefonují víc než před pandemií.

Co mě vážně štve:
Nemůžu do kina, na grilovačku k přátelům, do hospody ,,na jedno,, do aquaparku atd.

Co z toho pro ně plyne:
Mám víc času, na sebe, na své děti, na své přátele, na ty ,,odložené,, věci.
A myslím, že je čas, nadechnout se a na chvilku zastavit.
Je to vážné, je to víc než jen ,,chřipka,, ale není to důvod ke zběsilému nakupování, ani k tomu být na sebe ,,hnusný,,
Naopak, začala jsem si víc povídat se zákazníky i když už ,, předtím,, jsem to ráda dělala.
Prodám cigarety neznámému muži a nechám se od něj pozvat na kafe. A venku si poslechnu, jak jeho téměř slepá dcera touží po návratu do školy (a náhodou zjistím, tě chodí do stejného učiliště jako můj syn).
Odpustím holčičce 2 koruny co jí chybí k nákupu nanuka a potom si od ní poslechnu, jak jí mrzí, že jí zrušili soutěž v běhání, kterému se věnuje od 5 let.
Víc si vážím takových těch ,, samozřejmých,, věci jako je krásný východ Slunce a vítr ve vlasech.
A těším se, až to bude za námi. A my budeme moc zase chodit po ulici bez roušek a cítit ten vítr jak, nám občas pohladí rty.
A tak nějak ve skrytu duše doufám, že si já i všichni kolem mě uvědomí, že některé samozřejmosti až takové samozřejmostí nejsou.

Nebude to trvat věčně. Protože po dešti vždycky vyjde zase Slunce.
Takže, . . . nashledanou v lepších časech.